Jenom škoda, že se této cti nedostalo Tenké žluté linii nebo Jeremymu, protože tenhle patří k těm slabším. Přitom premisa byla hodně zajímavá. Začínáme archivními/upravenými záběry, které rekapitulují jednak dění v Evropě během druhé světové války (zhruba na dvě sekundy se tady mihne i Praha), a jednak to nejzajímavější z profesního životopisu herečky Macareny Granady (Penélope Cruz), která si zahrála ve filmu s Kirkem Douglasem a která to dotáhla až k zisku Oscara ve 40. letech. Teď se vrací do rodné země natáčet koprodukční snímek o královně Isabelle Kastilské.

Nutno upozornit, že Španělská královna je pokračováním filmu Dívka tvých snů, který spousta lidí u nás s největší pravděpodobností neviděla. Výjimku tvoří nepochybně Miroslav Táborský, protože se díky tomuto počinu z roku 1998 stal jediným českým hercem, který kdy obdržel cenu Goya (španělská obdoba Českých lvů). Ale klidně bych se vsadil o nemalou částku, že znalost Dívky tvých snů by dojem ze Španělské královny o tolik nevylepšila (teoreticky možná s výjimkou té linky o režisérovi Blasovi Fontiverosovi – viz následující odstavec). Tento snímek totiž nefunguje nejen v jednom, nýbrž v mnoha ohledech.

Dále k příběhu: časem zjistíme, že producenti ani ostatní členové štábu nejsou úplně mistři svého oboru. A někteří z těch, kteří by jimi jinak mohli být, jakoby se při rozhlédnutí kolem sebe raději dobrovolně degradovali na úroveň ostatních, protože tuší, že tímto bijákem, ve kterém z královnina životopisu chybí ty opravdu důležité věci, díru do světa neudělají. Vedle natáčení filmu je věnován prostor režisérovi, se kterým Macarena spolupracovala a o kterém si všichni mysleli, že nepřežil Mauthausen. Teď se dostane do lágru, kde musí stavět pomník a nepravděpodobní hrdinové se ho vydají cestou kolem jedné kozy vysvobodit.

A tahle dějová linka představuje něco, co jsme fakt hrozně potřebovali, protože v kombinaci s těmi zdlouhavými stolovými scénami, které povětšinou doprovází nezáživné dialogy, a s tím, co se obecně dějem během toho natáčení, z toho všeho vychází, že se Španělskou královnou její autor Fernando Trueba pasoval do pozice španělského .. ne snad Eda Wooda, jelikož to by bylo hodně přísné (i proto, že se očividně obklopil některými schopnými spolupracovníky), ale takového Uweho Bolla pomalu už asi ano. Přitom v minulosti nechal vzniknout zajímavým projektům (dotáhnul to až k nominaci na Oscara za celovečerní animák), nicméně někdy se to holt nepovede (Roman Polanski, Paolo Sorrentino či Jiří Menzel by taky mohli vyprávět …).

Není ovšem pochyb o tom, že má nakoukáno. Španělská královna by teoreticky mohla sloužit jako rychlý, stručný průřez některými obdobími dějin kinematografie. Občas v tomto směru malinko zabrousí do Francie (nejen jejich nová vlna), zmíní McCarthysmus (hon na sympatizanty s komunismem, včetně těch domnělých, kdy byli mnozí umělci uvedeni na černou listinu a nemohli v USA tvořit), nechá trochu vzpomenout na noirové filmy (takže budeme svěkdy jedné technicky dokonalé sekvence) a snad záměrně i na konkrétní osobnosti (režisér John Scott s páskou přes oko má zřejmě odkazovat na Johna Forda či Fritze Langa, i když ti při natáčení svých počinů jistě neusínali). A vlastně by se dalo napsat, že se Trueba otře i o skutečnost, že V Hollywoodu měli židé vždycky důležité postavení. Ačkoliv do těchto souvislostí si běžný divák sotva zasadí.

Dojde také na propagandistické filmy. Vždyť natáčení bijáku o Isabelle Kastilské podporuje i sám Generalissimo Francisco Franco, jehož představitel Carlos Areces jej však ztvárňuje spíše jako karikaturu, než jako neotřesitelného diktátora, který by dokázal vládnout pevnou rukou šestatřicet roků tak velké zemi. Dočkáme se i jeho setkání s Macarenou, což vzhledem k jejich vzájemné minulosti měla asi být vrcholná scéna celého tohoto díla, leč i ona tak nějak vyšumí. Troufám si tvrdit, že režisér a Penélope Cruz musí být v civilu velice dobří přátelé, jinak by svou účastí šanci na lepší zviditelnění Španělskou královnu nepodpořila.

Španělská královna je taková lehce chaotická podívaná, u níž patrně nebude existovat jednoznačná odpověď na to „co jí chtěl básník říci.“ V podstatě se tu za celou dobu neobjeví nic, čeho by se šlo chytit a žádný aspekt není rozvinutý natolik, aby bylo možné se s ním identifikovat. Těžko také zařadit tento kus do nějakého žánru, protože komedie to tedy není ani náhodou (při těch zhruba třech momentech se v sále ozýval pouze nesmělý, decentní smích, jakoby si diváci nebyli jistí, jestli se opravdu zrovna tady mají smát) a nejdramatičtější by bylo, kdyby tvůrci prohlásili, že tento jejich film je záměrně špatný, aby korespondoval s tím, o kterém pojednává. Prostě existují počiny jako Americká noc, Můj týden s Marilyn, The Artist, Hráč, Mapy ke hvězdám, Bio Ráj (ačkoliv tady je to složitější, resp. komplexnější), které zaujmou, a pak je tady Španělská královna, která cinefily příliš nepotěší.

FOTO: Fénix Distribution