Píše se druhá polovina 20. let minulého století a George Valentin patří k největším hvězdám němého filmu. Na svůj úspěch je patřičně hrdý a velmi si jej užívá. Aby také ne, když se díky tomu oženil s půvabnou Doris, s níž bydlí v luxusním domě v ještě luxusnější čtvrti, a dokonce má vlastního šoféra, který ho vozí autem do studií Kinograph, kterému už vydělal velké peníze. Při jedné z premiér se seznámí s okouzlující tanečnicí Peppy Millerovou. Nedlouho poté se coby komparsistka objeví v jeho dalším filmu. To už ale v Hollywoodu začíná revoluce v podobě nástupu zvuku. Zatímco Peppy se díky tomu podaří prorazit na stříbrné plátno, George vše považuje jen za chvilkovou epizodu a dál chce zůstat u svých němých hrdinských dobrodružství, kde účinkuje i jeho věrný Jack Russel teriér. Když pochopí, že tohle už je skutečně minulost, stane se jen dalším zkrachovalým hercem nebo se dokáže přizpůsobit zvukovému filmu?
 

Tak jako předminulý rok Králova řeč, i loni se The Artist vynořil jakoby odnikud. Ano, na květnovém festivalu v Cannes sice ocenili výkon Jena Dujardina, ale v roce 2011 na jihu Francie všechno jaksi zůstalo ve stínu kontroverzních výroků Larse von Triera. Pak jakoby se po filmu The Artist slehla zem. Teprve až před nějakými třemi čtyřmi měsíci si někdo vzpomněl, že existuje, a že se liší od ostatních. A od té doby sbírá jednu trofej za druhou. A ani tuto neděli v Kodak Theatre stoprocentně nepřijde zkrátka, ačkoliv se dá očekávat, že v počtu získaných oscarových sošek svým konkurentům výrazně neuteče.
 

Tu za Nejlepší film si asi odnese. A to nejen proto, že představuje z filmařského i tematického hlediska velkou výzvu. Zaobírá se jedním z nejdůležitějších období v dějinách kinematografie, a sice nástupem zvuku. Zároveň je však především poctou němým filmům. A přestože se v něm tedy téměř nemluví, je koncipován tak, aby byl dostupný, zajímavý a srozumitelný i pro dnešní diváky. Zkrátka aby pobavil i ty, kteří se němým filmům doposud vyhýbali. Přitom v této éře trvající od roku 1895, kdy bratři Louis a Auguste Lumiérové promítli své první krátké filmečky, až do roku 1927, kdy měl premiéru první zvukový film Jazzový zpěvák, vzniklo několik výjimečných děl.
 

Na některé z nich Michel Hazanavicius coby scenárista odkazuje. Je vidět, že toho hodně nakoukal především od slavných režisérů té doby, k jakým patří Fritz Lang či F. W. Murnau. Právě ten natočil skvělý Východ slunce (v originále Sunrise: A Song of Two Humans). Film s jednoduchým dějem, ale neobyčejnou silou vyprávění. Murnau už od první scény nutí svým režijním umem diváky, aby jim osudy jednotlivých postav nebyly lhostejné. Ti se tak naplno ponoří do příběhu, jenž obsahuje několik emotivních scén, které vyznívají přesně tak, jak mají. I Hazanavicius načrtl jednoduchý příběh s minimem významných postav, jenž obsahuje několik roztomilých scén, ale potíž je v tom, že tento Francouz není výjimečný, ale spíše jen průměrný režisér.
 

Klidně bych se vsadil, že Hazanavicius nebyl jediným tvůrcem, kterého napadlo pustit se do takovéhoto projektu. Někteří ho nepochybně také natočili, ale patrně pocházejí ze zemí s méně rozvinutou kinematografií, takže nemají kontakty na těch správných místech, díky čemuž se jejich dílo nepodařilo více zviditelnit. Tím nechci říct, že The Artist není dobrý film, naopak. A věřím tomu, že některým z vás se jistě bude velmi líbit. V jedné věci dokonce dopadl absolutně na výbornou (viz níže), ale celkově rozhodně to rozhodně mohlo být mnohem, mnohem lepší. Autor se patrně pro celý projekt tak nadchnul, že pospíchal co nejrychleji na plac. Přitom by bylo možná pomohlo, kdyby ještě předtím pár desítek němých filmů nakoukal.
 

Nebo by možná udělal ještě lépe, kdyby režíroval jen filmy ve filmu (ty, ve kterých hrají George a Peppy, z nichž vidíme vždy jen úryvky) a režie samotného projektu by se chopil nějaký zkušenější a schopnější tvůrce. Tak jako tomu bylo například v případě Hanebných parchantů, kdy měl Nation’s Pride na starosti Eli Roth (pravda, tohle asi není ten nejideálnější příklad, ale zato je zřejmě nejznámější, takže podle něj jistě všichni pochopíte, co konkrétně máme na mysli).
 

Tím samozřejmě nechceme říci, že by bylo nejlepší, kdyby takto laděný film režíroval zrovna Quentin Tarantino, ačkoli i ten často vybírá odjinud. Jsem si jistý, že ani Django Unchained se neobejde bez odkazů na slavné spaghetti westerny. Ale němý film v jeho podání by byla asi dost velká šílenost. Nicméně třeba takový Paul Thomas Anderson by z něho určitě dokázal vytěžit maximum. Stejně tak např. Bruce Beresford, v jehož pozoruhodném dramatu V hlavní roli Pancho Villa se s němým filmem pracuje výborně. Jistě by se našli ještě další vhodnější a filmařsky zručnější adepti. Hazanaviciusovi se totiž nepodařilo probudit hlubší divácký zájem o hlavní postavu, což je na film s takovými ambicemi velký nedostatek.
 

Do jisté míry je to i „zásluhou“ herce. Jean Dujardin, ve filmu nápadně připomínající Douglase Fairbankse, má několik výborných míst. Dokud je jím představovaný George Valentin všemi zbožňovaný, počíná si znamenitě, ovšem jakmile se ocitá v nejistotě, když tuší, že zvuk není jen přechodné pobláznění, už není zdaleka tak suverénní. James Cromwell se zase do role řidiče přesně hodí. Stejně tak i John Goodman v roli majitele/producenta Kinographu. Tento herec by si alespoň nominaci na Oscara za vedlejší roli zasloužil více než Dujardin za tu hlavní.
 

Zato v případě Bérénice Bejo, režisérově manželce, je nominace naprosto oprávněná. Tak jako její kolega, i ona vypadá jako hvězda přelomu 20. a 30. let, kdekdo by mohl říci Greta Garbo. Už od začátku působí velmi sympatickým dojmem a v některých scénách, jako v té, ve které tančí na konkurzu na film Německá záležitost s Georgem v hlavní roli, v té se sakem v Georgeově šatně či v té „rozhovorové“ je vyloženě roztomilá. Postava manželky hlavního hrdiny, kterou si zahrála Penelope Ann Miller, je oproti tomu tak trochu nadbytečná. Na tom minimu prostoru, který jí scenárista přiřkl, se v podstatě jen snaží George „rozmluvit“. Této postavě klidně mohla propůjčit svou tvář nějaká méně známá herečka. Režisér chtěl možná tímto způsobem představitelce Doris poděkovat a poukázat na to, že se jejím jménem patrně trochu inspiroval při pojmenovávání hlavní hrdinky Peppy Millerové. Kdo by si ovšem tutově za svůj výkon ve filmu The Artist nějakou cenu zasloužil, je věrný jack Jack Russel teriér Uggie, který po celou dobu předvádí úžasně legrační věci.
 

Jak už jsme naznačili, v jedné důležité věci dopadl The Artist naštěstí absolutně na výbornou. Atmosféru doby, ve které se odehrává, zachycuje naprosto skvěle. Tak skvěle, že si budete připadat jako byste se na nějakých těch sto minut skutečně přesunuli v čase. A to především díky kameramanovi Guillaume Schiffmanovi, který si bravurně pohrává se světlem. Film je dokonce promítán ve formátu 4:3, tak jako kdysi. Tvůrci dodržují i titulky na úvod, takže se nakonec vlastně ani není příliš čemu divit, že tímto smělým pokusem mnohým (nejen) festivalovým porotám a novinářům z Hollywood Foreign Press Association učarovali, přestože jejich film má k dokonalosti poměrně daleko.
 

The Artist sliboval mnohé, ale co se od něj čekalo tak docela nesplnil. Nicméně Oscara za Nejlepší kameru a Nejlepší výpravu a dekorace by si jistě zasloužil. V kategorii Nejlepší film se mu asi také poštěstí. Zřejmě i proto, že konkurence letos není zase až tak silná jako třeba minulý rok. Záhadou lze nazvat nominaci za střih. Kostýmy jsou sice hezké, ale ty v Anonymovi jsou určitě hezčí. Navíc historický film odehrávající se o několik desetiletí nazpět vyžaduje rozhodně jejich náročnější výrobu. Pokud by tento film vyhrál za hudbu, asi by se také nikdo nedivil, přestože ta od Johna Willamse (za Tintinova dobrodružství) je určitě výjimečnější. Scénář nepochybně mohl být propracovanější a režie není příliš přesvědčivá. Některé scény, jako ta, ve které se George a Peppy potakají na schodech, přičemž on jde symbolicky dolů a ona nahoru nebo jestli se hlavní hrdina obával zvuku proto, že má silný francouzský přízvuk, se jeví více jako náhoda než záměr. Uvidíme (a trochu v to i doufáme), jestli The Artist spustí novou vlnu němých filmů, tak jako Halloween započal tu slasherovou (pravda, tohle asi znovu není úplně ten nejlepší příklad, ale zato je nejideálnější, takže jistě všichni pochopíte, co máme na mysli). Asi by to nebylo v až tak velké míře, ale řekněme třeba jeden němý film za tři roky by snad šel. Svým způsobem by to bylo jedině dobře. Němé filmy by si totiž určitě zasloužily lepší poctu.