Nebudu se pouštět do žádných skutečně rozvinutých hlubokomyslných úvah. Jenom se domnívám, že vzhledem k tomu, že autismus má v podstatě několik různých forem, může být v současnosti za postiženého touto poruchou považován pomalu každý třetí. Jde o to, že v Normálním autistickém filmu sledujeme pětici dětí, které se na první ani na druhý pohled nechovají nijak vyloženě abnormálně. Mluví o věcech, které dávají dobrý smysl a vesměs vědí, jak to na tomhle světě chodí. Až můžete nabýt dojmu, že se má jednat o dokument fakeový, tj. v podstatě hraný.

 










 

Přibližně před šesti nebo sedmi rokama jsem měl možnost se dostat k jistému studentskému dokumentárnímu filmu, který diváky zavedl do jednoho ústavu. Tam se nacházeli různě staří lidé s různou formou postižení. U většiny to bylo hned znát, ať už podle pohledu nebo pohybů. Samozřejmě to nijak nesnižuje jejich schopnosti, protože i autisté dokážou famózní věci. Zároveň však mohou kupříkladu dostat hysterické záchvaty nebo mohou být agresivní nebo mohou být úplně jako Dustin Hoffman v Rain Manovi. A je dokázáno, že pouze v tom jednom jediném případě byli jako Ben Affleck ve Zúčtování.

Je otázka, jestli se hrdinové Normálního autistického filmu někdy chovají podobně, ale režisér Miroslav Janek (jenž pro nás v minulém roce nachystal Filmovou lázeň) se rozhodl to do svého počinu nezařadit, aby je z nějakého důvodu nevykreslil ve špatném světle, nebo jestli skutečně vybral pětici dětí a teenagerů, kteří jsou – i přes to označení „autista/autistka“ – zcela vyrovnaní a že občas udělají něco méně obvyklého … to přece občas taky dělá každý. V každém případě jsou v podstatě všichni sympatičtí, tak si je konečně pojďme představit.

 










 

Majdě by mělo být kolem osmnácti. Připadá jí, že nezapadá, a tak vcelku trefně rapuje a všechno (i všechny) hejtuje. Marjanka je malá, ale šikovná. Ve vteřině klidně přepne a mluví anglicky lépe, než kdejací rodilí mluvčí. Ovšem asi nebude úplně dobré, že jsem si díky ní vzpomněl na drama Frankie a Alice. Její brácha Ahmed (milá maminka má předky v Súdánu) vypadá, že nemá problémy získávat nové kamarády. Mysl ho sice nutí dodržovat nějaké rituály, nicméně spíše by se k němu asi hodil výraz hyperaktivní či obsedantně-kompulzivní. Denis umí brilantně hrát na klavír, a protože je velmi chytrý, lze napsat (v dobrém slova smyslu), že on fakt nemyslí – on ví. A pak tu máme Lukáše, který rád filmy, pronáší výborné hlášky a vlastně se jedná o takového recesistu.

Mezi jeho kratochvíle patří jedení polystyrenu, volání prezidentovi nebo posílání rozčíleného učitele za dveře. Denis zase rozvíjí zajímavé myšlenky, za které by se nemuseli stydět ani někteří známí filozofové. Ahmed chce být demoliční expert a dává dobrou noc všemu možnému, včetně čísla 1200. Marjanka by klidně mohla udělat v něčem velkou kariéru. Majda, v něčem (tj. ne ve všem!) nikoliv nepřipomínající Olgu Hepnarovou, kromě svého rapování taky ráda chodí na místa, kde by se klidně mohl vyskytovat Ghoul. A všichni sem tam vymyslí něco, u čeho se jen podivíme, jak někdo může něco takového vymyslet. Ale znovu – to by pak mohli být považováni za autisty i geniální a/nebo svérázní hollywoodští scenáristé, jako Charlie Kaufman, Billy Wilder či Quentin Tarantino, shodou okolností jeden z Lukášových oblíbenců.

 










 

Normální autistický film je nevšední a hlavně pozoruhodně vyvážený počin, který obsahuje spoustu zábavných i působivých momentů. Vytvořit za pomoci střihové skladby takovouto mozaiku bývá zrádné u hraného filmu a u dokumentu snad ještě více. Miroslav Janek je zkušený filmař a řemeslně tohle svoje dílo poskládal umě (včetně zařazení těch detailních záběrů). Jenom se tu stejně jako v případě jeho Filmové lázně nabízí otázka, co si o Normálním autistickém filmu vlastně myslet? Že mají „Aspíkové“ v jistém smyslu život jednodušší? Že oni jsou ti normální a nenormální jsou v dnešní jinak uspěchané době ti ostatní? Že se náročnější věci učí snadněji? Nebo snad že je správné ládovat se polystyrenem?

FOTO: Mimesis Film