Někdy ani nemusíte číst celou knihu – stačí znát stručný děj a rok vzniku, abyste poznali, že je nadčasová. Přesně to je případ té, jejíž hlavní postavou je Anna Kareninová. V carském Rusku v 70. letech 19. století by její jednání rozhodně muselo být nepřípustné a nikdo by jej netoleroval. V dnešní době už je téma nevěry dost profláklé. I proto, že na nás útočí v podstatě denně z nepřeberného množství všemožných dobrých, nedobrých, i vyloženě stupidních vztahových seriálů, ale také filmů. Nicméně bez ohledu na tuto skutečnost si myslím, že kdyby se Anna něčeho takového dopustila v současnosti, lidé, včetně těch z té nejlepší společnosti, ke kterým se sama řadila, by byli vůči jejímu jednání shovívavější. 

Anna Kareninová je manželkou člověka, jehož dobré postavení ve společnosti je nepopiratelné. Společně mají syna Serjožu a obrovský dům. Nic nenasvědčuje tomu, že by mezi nimi mohl vzniknout jakýkoliv konflikt. Až do doby, kdy Annin bratr povolá svou ségru, aby pomohla urovnat rodinný spor. Později se však setkává s oficírem Vronským, který se do Anny zamiluje a neustále jí nadbíhá, až i ona city opětuje. Přestože si uvědomuje, co tímto vztahem riskuje, její láska je silnější než společenské předsudky. Od manžela chce tedy odejít, ale ten pochopitelně nechce o něčem takovém ani slyšet, takže kupříkladu rozhodne, že už Anna nebude moci nadále vídat syna. Ani to ji neodradí, ačkoliv později ji možná bude mrzet, že se nepíše 21. století.

Jak už to tak u podobně výjimečných literárních děl bývá, i Anna Karenina byla již několikrát zfilmovaná. Tuto postavu si pak patrně prostě musely zahrát podobně výjimečné herečky jako Greta Garbo, Vivian Leigh, Sophie Marceau, a teď tedy Keira Knightley. Té historické kostýmy velmi, velmi sluší, ačkoliv u nové Anny Kareniny jim asi nebudete věnovat až takovou pozornost. Tento film by se dal klidně srovnat s Vévodkyní, jelikož obě Keirou zvárňované ženy – jak Anna Kareninová, tak Georgiana z Devonshiru – to rozhodně neměly ve své době vůbec jednoduché.

Od Anny se neočekávalo nic jiného, než že bude jen plně oddanou manželkou („potiche“, čili „puťkou“), a od Georgiany zase to, že dá svému manželovi syna. V opačném případě by mohly velmi snadno upadnout v nemilost. Ovšem zatímco Anna podváděla manžela, Georgianu pováděl manžel, což v oné době bylo u všech ostatních lidí (s výjimkou podváděné manželky, která se tak konkrétně v tomto případě ocitla ve velice složité situaci) vlastně docela v pořádku. Režisér Joe Wright ale přesto dokázal, z mého pohledu, udělat z Anny Kareniny lepší film. A teď nemyslím z toho důvodu, že v podstatě tím samým tématem jako Vévodkyně se zabývá Králova přízeň, která vznikla ve stejném roce (2008) a kterou jsem, naneštěstí pro drama Saula Dibba, viděl dříve.

Režisér Joe Wright totiž u svého nejnovějšího počinu sází spíše na stránku visuální, než na tu příběhovou. Vévodkyně nabízí velmi tradičně odvyprávěný příběh, který ke všemu není příliš originální, byť alespoň díky tomu, že se inspiruje skutečnými událostmi, nutí k zamyšlení. Po kamerové stránce je ovšem zpracován tak nevýrazně a neinventivně, že by, nebýt hvězdného jména představitelky hlavní hrdinky a těch nádherných, právem Oscarem oceněných kostýmů, mohl bez obav zamířit pouze na televizní obrazovku. Wright si však byl vědom toho, že když se něco zfilmovává poněkolikáté, jakékoliv inovace mohou dílu jedině prospět. Tím si získali nějaké plusové body třeba loňští Tři mušketýři.

Jeho jméno v titulcích dává tušit, že uvidíme nejen zajímavý visuál, ale i neotřelé postupy a výrazové prostředky. V případě fajnové Pýchy a předsudku se, zřejmě i vzhledem k početným zástupům fanynek knižní předlohy, ještě tolik neprojevoval a nabídl „pouze“ pěkné obrázky. V Pokání už byly některé obrázky přímo mimořádně pozoruhodné. U Sólisty bylo zobrazení toho, jakým způsobem vnímá Nathaniel Ayers hudbu, to jediné, proč by stálo za to se na toto drama podívat, protože jinak mu kvůli nedobrému scénáři a pomaloučkému tempu téměř nijak nepomohla ani účast Jamieho Foxxe a Roberta Downey jr. Následovala Hanna, kde Wright práci se střihem a hudbou dovedl celkově v kombinaci se svou režijní letorou (stylem) do extrému. A první polovinu tohoto svého prvního akčňáku proměnil ve svou filmařskou exhibici (proč nepokračoval v nastoleném tempu i v té druhé, toť otázka).

A jak tomu je v případě Anny Kareniny? Poměrně obdobně, protože vzhledem k žánru by diváci asi zcela nepochopili, kdyby to bylo úplně stejně. Film začíná scénou v jakémsi divadelním sále, ve kterém chybí v hledišti sedadla (snad proto, že diváci jsme až my), ale jeviště se ničím neliší od jiných. Jenže později, když po něm začnou při dostizích běhat živí koně s živými žokeji na zádech, když na něj přijede skutečná lokomotiva, když na něm začne sněžit, když se na něm vyskytnou „týpci“, razítkující pěkně do rytmu, nebo když se rozevře a objeví se za ním nekonečná zasněžená pláň, začínáme si říkat, že tohle nebude obyčejné jeviště. A zároveň není tak docela jasné, „co tím chtěl básník říci“, protože v tomto filmu se nacházejí i scény, ve kterých se podíváme do skutečných interiérů/exteriérů.

Nejprve to vypadalo tak, že jsem si říkal, že Keira Knightley a spol. hrají herce, kteří hrají na divadle Annu Kareninovou, nebo, že Keira Knightley a spol. hrají Keiru Knightley (tj. sebe sama) a spol., kteří hrají na divadle Annu Kareninovou, čili by se jednalo o záznam jakési inscenace. Ale kdeže. Pak jsem si myslel, jelikož patří Annin manžel k té nejbohatší společenské vrstvě, že mají divadlo přímo v domě, a třeba si na něm sami občas s ostatními jen tak pro radost všemožně hrají. Musím říct, že mě napadají ještě dvě nebo tři další možnosti, ale abych pravdu řekl, nechce se mi je příliš vypisovat. A to hned ze dvou důvodů. Jednak by to zabralo dost místa, ale hlavně bych byl rád, abyste i vy měli případně nad čím přemýšlet. Nicméně si troufám tvrdit, že správná odpověď či smysl tohoto rozhodnutí bude v tomto případě mnohem prozaičtější, než tomu bylo u některých věcí týkajících se Atlasu mraků.

S některými jinými výrazovými prostředky už to tak zamotané není. Například při asi vůbec nejlepší scéně – tanci Vronského a Anny na plese – se najednou všichni ostatní účastníci zastaví, aby později úplně zmizely. Tím chtěl režisér patrně ukázat, jak moc jsou do sebe zakoukaní, a že prostě vidí jen jeden druhou, resp. jedna druhého. Znovu je třeba poznamenat, že vám mohou podobné postupy připadat staromódní, ale, tedy alespoň co se mě týče, v Anně Karenině fungují, protože jsem něco takového od režiséra očekával. Takže, přestože ne všechno tak docela dává smysl (možná, že další zhlédnutí by ledacos vysvětlilo), přišlo mi to nesmírně zajímavé a stejně se mi to líbilo.

Jako fakt, že Joe Wright zatraceně dobře ví, jak vést herce. S Keirou Knightley spolupracoval už potřetí, a navíc se jedná o naprosto vynikající herečku, ještě k tomu jednu z mých vůbec nejoblíbenějších, takže tady se opravdu nedá cokoliv vytknout (ani její tradičně rychlejší mluva a silný britský přízvuk). Akorát na oscarovou nominaci to tentokrát nevypadá. Na to je tento film, řekl bych, méně filmový, než by bylo záhodno. Annina manžela zahrál naprosto skvěle Jude Law, až se mi místy chtělo, zřejmě pod vlivem těch četných „divadelních“ pasáží, jeho hereckému výkonu zatleskat. Velmi zábavný byl také jak Matthew MacFadyen coby Aninnin bratr Oblonsky, tak její milenec Vronsky, kterého si zahrál Kick-Ass Aaron Taylor-Johnson (oba mají stylový, typický knír). A potěšila též účast Kelly Macdonald a Olivie Williams v menších rolích.

Anna Karenina (tak totiž zní taky český distribuční název, ačkoliv hlavní postava je v českých titulcích s příponou -ová) potvrzuje, že při několikáté adaptaci významného literárního díla je dobré, ba možná přímo nezbytné nebát se trochu experimentovat a zkusit jiný úhel pohledu. To se povedlo i přesto, že byl scénář podle všeho jinak knize dost věrný. Pro filmové účely by však bylo bývalo lepší vynechat linii Levina (Domhnall Gleeson) a Kitty (Alicia Vikander), kteří se po úvodní peripetii vezmou a odstěhují na venkov. Ta vlastně, dá se říci, jen dokládá, jak dobré pro Kitty bylo, že se více nezapletla s Vronským, přestože v to sama doufala. Dost možná by totiž dopadla jako Anna. Možná, že si myslíte, že tento film není pro vás. Pro našince má však připravené dva pozoruhodné důvody navíc. Zaprvé, scénář napsal oscarový Tom Stoppard, rodák ze Zlína. A zadruhé, když počkáte přes závěrečné titulky a přečtete si, že ty české přeložila Anna Kareninová, získá tento film docela nový rozměr. Protože to jsou přesně ty momenty, kvůli kterým vzniklo slovo rarita.