Tenhle Atlas mraků, to vlastně není jen jeden, ale hned šest filmů v jednom. Ocitneme se na tichomořském ostrově v roce 1849, odkud uteče jeden z otroků na loď, kde požádá jistého právníka o pomoc. Ve druhém příběhu sledujeme mladého skladatele, jak zapisuje myšlenky proslulého Vyvyana Ayrse, jenž i přes pokročilý věk stále aktivně působí ve stejném oboru. V dalším příběhu navštívíme v roce 1973 San Francisco, abychom mohli být svědky práce novinářky Luisy Reyové, která se snaží odkrýt nekalé praktiky jedné velké společnosti. Následuje současnost a nenadálý úspěch nakladatele Timothyho Cavendishe, který je ovšem přinucen utéct před gangstery a naneštěstí pro něj mu bratr zajistí azyl v domově důchodců. Neo Soul, 2144 – geneticky modifikovaná pracovnice Sonmi~451 je předurčena k dokázání velkých věcí. A ještě dál, v postapokalyptické budoucnosti 24. století se stane pasáček koz Zachry průvodcem ženy Meronym na cestě na „prokletý“ kopec. Jo, a to všechno je pak orámováno scénou, ve které „jistý“ stařec „cosi“ vypráví …

Je třeba upozornit na fakt, že Atlas mraků není povídkový film. Není vyprávěn lineárně, ale mozaikově. Což znamená, že neustále přeskakujeme mezi jednotlivými příběhy, aby to nebylo tak jednoduché. Navíc jsou vzájemně propojené. Někdy jen drobnostmi, jindy je to patrné hned záhy, nebo naopak až s postupujícím časem. Ne vždy je ovšem snadné vysledovat smysluplnost těchto spojení. Ledacos měla naznačit základní idea filmu, která praví, že „se zabývá myšlenkou propojenosti lidských činů napříč časem a prostorem, kde má všechno svoji příčinu, následek a smysl.“ Z tohoto pohledu se tedy rozhodně nejedná o takové dílo, kde by ve finále bylo vše zcela jasně řečeno/vysvětleno, a kde by ta propletenost dostala jasný, ucelený tvar.

Tedy nic takového, jako tomu bylo v případě filmů jako Crash nebo Imigranti, což sice nejsou úplně nejideálnější příklady, ale jistě z nich pochopíte, co konkrétně mám na mysli. Ono totiž najít dílo z hlediska vypravěčské struktury srovnatelné s Atlasem mraků není vůbec jednoduché. Ani Pulp Fiction by tomu přesně neodpovídalo. Snad Hodiny by k němu mohly mít do jisté míry nejblíže, ale pořád to ještě není úplně ono. Stoprocentně však platí, že pro Atlas mraků je jedno zhlédnutí velmi, velmi, velmi málo. Takže snad ta další ukážou, že příběhy jsou propletené ještě významněji, než to na první pohled může vypadat. Při téměř tříhodinové stopáži občas tak tak stíháte to, co se děje na plátně (protože tempo je místy opravdu svižné), natož abyste nad tím zároveň hlouběji přemýšleli. Musím říct, že tvůrcům se povedly z mého čistě osobního pohledu dvě extrémně pozoruhodné věci.

Zcela seriózně se totiž zaobírám myšlenkou, že si přečtu i knihu, k čemuž mě dosud ještě žádná jiná adaptace nepřinutila. A pak je tu ještě ta druhá věc. O kvalitách tohoto díla nemůže být sporu, byť určitě není pro každého (resp. je pouze pro některé). Ale na mě osobně ohromně zapůsobilo, přestože emoce vůbec nepracovaly. Asi to zní jako oxymorón. A on to taky bude oxymorón. Ale nicméně je to tak. V podstatě mi bylo docela jedno, jak to dopadne s jednotlivými postavami. Výjimku tvoří jen útok kanibalských Konů (vypadají dost jako ti domorodci z Orla deváté legie), protože být sežrán zaživa jinou osobou bych nepřál vůbec nikomu. Tohle dílo si mě získalo spíše svým inovativním způsobem vyprávění, určitou poetičností, řemeslnou dokonalostí a do jisté míry i mysteriózností. 

Dosti matoucí můž být také skutečnost, že Tom Hanks, Halle Berry, Hugo Weaving, Jim Sturgess, Hugh Grant vystupují úplně ve všech epizodách a někteří další herci třeba v pěti/třech/ … V některých rolích je v klidu poznáte, ale jindy jsou změněni k nepoznání a k tomu mají kupříkladu pouze malou roličku. Někdy dokonce režiséři zacházejí až tak daleko, že herec hraje ženskou postavu (např. Hugo Weaving ztvárňuje v segmentu ze současnosti jakousi ošetřovatelku, která svým jednáním nechá vzpomenout na slečnu Ratchedovou) nebo naopak herečka mužskou (viz Halle Berry a její „Fu Manchu“ pohlavár v příběhu z 22. století, tak něco mezi panem Richterem a Nicolasem Cagem v traileru na Werewolf Women of the SS). Můžete si být však jistí, že kdykoliv uvidíte postavu, která vypadá podivně, jedná se o masku. V celkovém kontextu to ale v Atlasu mraků vůbec nevadí, naopak ho to činí ještě pozoruhodnějším. Na rozdíl od takového Loopera, kde připodobňování Josepha Gordona-Levitta k Bruci Willisovi bylo více směšné, než cokoliv jiného.

Jenže, Atlas mraků je dost výživný i bez toho. Jednotlivé segmenty totiž zároveň dodržují tradiční scenáristické schéma expozice-konfrontace-rozuzlení, takže si vlastně s velkou pravděpodobností přijdou na své i ti, kteří se chtějí při sledování filmů především bavit. Jen bychom stejně měli přeci jen znovu připomenout, že Atlas mraků není vyloženě komerční projekt. Zato pendluje hned mezi několika žánry – máme tu drama, máme tu (akční) sci-fi, taky žánr historický a dojde i na komedii nebo thriller. Všechno je velmi dobře natočené, a protože si evidentně dali tvůrci pořádnou „piplačku“ s postprodukčním color gradingem, vypadají obrázky na pohled velmi dobře. Neboli, jak říká Danny Boyle, jsou „vlhké“. A pokud jde o zachycování atmosféry v jednotlivých obdobích, rozhodně odpovídá obecným představám.

Film, který režírovali bratři sourozenci Wachowští společně s Tomem Tykwerem? Musím říct, že tahle kombinace by jistě nejen pro mě byla ještě před nějakými šesti lety absolutně nereálná a nepochopitelná. To už bych si spíše dovedl představit, že by spolupracovali bratři Coenové s Lasse Hallströmem nebo bratři Farrellyové a George A. Romero. OK, to možná ne, ale třeba s Francoisem Ozonem by za určitých okolností možná mohli najít společnou řeč. Andy, Lana a Tom jsou už řadu let kámoši, což však také nechápu. Nicméně společně vytvořili výjimečný film, takže mě velmi zajímalo, jak přesně ta jejich spolupráce probíhala. Každý, respektive sourozenci Wachowští režírovali tři příběhy a Tom Tykwer režíroval ty zbylé tři (nebo opačně, chcete-li). Které měl kdo na starosti zase není až tak obtížné odhadnout (sám jsem zaměnil pouze dva). Pokud si tuto hádanku chcete rozluštit sami, přeskočte následující odstavec!

Takže, kdo režíroval co? Andy a Lana mají na svědomí příběhy z 19., 22. a 24. století, přičemž ten z Neo Soulu asi nejvíce připomíná jejich dosavadní tvorbu. Ale to neznamená, že by byl nejlepší. Protože to se v případě Atlasu mraků prostě nedá objektivně (a možná ani subjektivně) určit. Protože, jak už bylo řečeno, tento film by přece měl být především chápán jako celek. Myslím si, že kdyby nerežírovali tihle tři, ale někdo jiný, mnozí by jej spíše označili za blábol. Ale vzhledem k tomu, že si jejich jména můžeme přečíst u titulku „režie“, rozhodně si toto dílo hlubší zamyšlení, a vlastně také to opětovné zhlédnutí zaslouží.

Zvláště když herci předvádějí taková představení. Navíc některé z nich uvidíme v úlohách, v jakých jsme je dosud neviděli! Obsazení má Atlas mraků vskutku hvězdné, ale jsem si téměř jist, že i kdyby Tom, Andy a Lana obsadili herce a herečky z maloměstských ochotnických spolků, dokázali by z nich vymáčknout to nejlepší, o čemž třeba ani sami netušli, že zvládnou. Rozhodně bychom mohli na tomto místě pro zajímavost uvést, že jejich postupy jsou přesně opačné. Zatímco první jmenovaný řekne nejprve hercům své představy, a pak je nechá hrát, ti zbylí je nejprve nechají hrát, a pak jim teprve řeknou své představy. Což je možná lepší způsob, neboť se jim tak dostává určité svobody, kterou jistě mnozí uvítají.

Snad vůbec nejzásadnější složkou pro celý film je ale střih. Dokonce je důležitější, než hudba, která obsahuje i sextet Atlas mraků, který složila jedna z postav a který nejenže zazní na různých místech, ale pochopitelně dal filmu taky název. Střihová skladba skutečně významným způsobem ovlivňuje epičnost tohoto díla, a to tak, že mu tím dodává opravdu velkolepý rozměr. Alexander Berner by si za své schopnosti Oscara tentokrát rozhodně zasloužil. Musím říct, že některé postupy tohoto střihače jsem využil ve svých vlastních krátkometrážních filmečcích :-) . Ve filmu se prostě nevyskytuje snad jediný střih, který by mohl narušit pozornost diváků, což je v tomto případě extrémně důležité, protože divák tuší, že jediná promeškaná věta nebo jediný záběr mohou obsahovat nějakou důležitou informaci. Navíc se jedná o dílo s dokonale vychytaným tempem i rytmem, což se při takovéto stopáži skutečně zaslouží ocenit.

Atlas mraků patřil, podobně jako například Watchmeni, k nezfilmovatelným dílům. A ejhle, ono se to přesto povedlo. Musím říct, že jsem viděl opravdu jen málo epičtějších filmů, než je tento. Působí tak velkolepě, že jsem si myslel, že musel stát kolem 250 milionů dolarů. Ale rozpočet byl pouhých sto (nejdražší nezávislý film všech dob). Mimochodem, všiml jsem si, že v závěrečných titulcích se děkuje Natalie Portman. To proto, že to byla právě ona, kdo přinesl (tehdy ještě) Larrymu během natáčení V jako Vendeta knihu Atlas mraků jakožto zajímavé čtení. „Kdyby se vám to nelíbilo, nemůže za to David Mitchell“, řekl před projekcí zástupce vydatavelství, které poslalo knihu ve druhém vydání na knižní pulty. Líbilo se, takže se zřejmě tvůrci drží předlohy věrně, byť samozřejmě bylo třeba pro filmové účely udělat pár změn. Ale přesto se podařilo natočit mimořádný film. Film, o kterém se dá říci, že skutečně posouvá hranice (troufám si tvrdit, že ještě v 80. letech by to diváci po půlhodině zabalili). Film, který byste si neměli nechat ujít (podobný tu dost možná delší dobu nebude). Film, který bych se nebál dát do přímé spojitosti se slovem Umění (jistě se shodneme, že určitě ne všechna audiovizuální díla toto splňují). A to je, jak říká Zachry, „true true“, neboli „pravdivá pravda“.