Minulý rok na Halloween jsme si představili Tomii. Maximálně nadchla, takže logicky vyvolala hlad po dalších autorových dílech, přičemž nastavila laťku nesmírně vysoko. Tomie se dostala i do této práce, konkrétně v příběhu s názvem Malíř, který ovšem nepatřil k těm nejpamátnějším. Obsahuje však nešvar, jaký doprovází i další z celkových deseti zahrnutých příběhů. Respektive devíti, jelikož v posledním kratičkém se autor vrací k Modelce – ženě, jaká krásou paradoxně zrovna neoplývá. Zato jest nepřirozeně vysoká a má žraločí zuby, které se můžou stát osudnými nejen účastníkům filmového kroužku, se kterými coby „herečka“ vyrazí natáčet na opuštěné místo.

Důležité bude napsat, že Ito ke každému příběhu nabízí komentář, ve kterém uvádí zdroj inspirace a přibližuje jeho vznik. Víckrát se stane, že tak činí pouze v několika větách. K tomu spoléhá rovněž na původní přiložené poznámky, ve kterých se nezřídka objevují věci, jaké se do finálního příběhu nedostaly, ač by mu téměř s naprostou jistotou pomohly. Pokud bychom mezi těmi deseti manga povídkami měli najít společného jmenovatele, pak by jím rozhodně byla uspěchanost finálního rozuzlení. Autor nejprve všechno výborně rozvíjí, jenže najednou jakoby se dostal k nějakému počtu doporučených stran a všechno hekticky ukončí ve čtyřech pěti obrázcích.

Také platí, že neklade větší důraz na to, co se skrývá v druhém plánu. Protože i za těmito horory si lze najít nějaké poselství, ačkoli ledacos tedy nasvědčuje tomu, že sám autor si něco takového ani neuvědomoval. V tomto směru začínáme pěkně zostra. Protože je to manga, tak jednak zprava doleva, a jednak příběhem nazvaným Deska z bazaru, který se soustředí na podivuhodnou, sladkobolnou melodii, jakou doprovází neslýchaně lahodný ženský zpěv. Kdo se jednou zaposlouchá, ten už v podstatě nemůže přestat. Zvláště pro bazaristu se deska stala svého druhu „miláškem“. Pointa by klidně mohla spočívat v tom, že je vždycky dobré si jít za svým a splnit si svoje největší přání. Nicméně tenhle podtext Itoa de facto nezajímá. Spíše si libuje čistě v těch (body) hororových aspektech.

 










 

Tuk je jméno dcery Jakea Sullyho a Neytiri v Avataru: The Way of Water, ale tady jde o příběh, který by klidně mohl sloužit jako důrazné varování před konzumací tučných jídel. Otec hlavní hrdinky vaří na grilu, jenže kvůli špatné ventilaci všechna mastnota prolézá celým domem. Její bratr z beďarů vymačkává tuk a taky pije tučný olej, aniž by byl mimozemšťan. Junji Ito pochází z Japonska, a tak se přihodí, že místo toho, aby právě tuhle myšlenku se zdravým stravováním v komentáři podtrhnul, se za tuto povídku omluví, že je odporná. Ale přesně o té odpornosti to má být! Jeho krajané a krajanky přitom budou spíše ukřivdění z toho, jakým způsobem tady pohlíží na posvátnou horu Fudži.

Navzdory uvedeným nedostatkům se dá pořád směle tvrdit, že všechny kapitolky by se daly adaptovat do filmové podoby – ať už celovečerní, nebo v některých případech ideálněji spíše krátkometrážní. A to včetně dvaašedesátistránkové sekvence, která dala celé sbírce název. Balónky oběšenců vypráví o obřích vzášejících se hlavách, které mají na své dolní straně připravenou oprátku, přičemž vypadají jako osoba, na kterou si dělají zálusk, tj. chtějí ji oběsit. Kdyby hlavu někdo prostřelil, pro danou osobu by to stejně znamenalo smrt. Nedozvíme se, odkud se hlavy vzaly, což je vlastně velké plus, neboť neznalost a strach z neznámého v tomhle případě spoluvytváří tu ponurou, tíživou atmosféru a úzkost.

Balónky oběšenců a další hororové příběhy jsou knihou, jejíž autor v ojedinělých případech dává prostor nadsázce a úsměvným momentům (viz třeba hlášení rozhlasu: „Zatukovanost ve městě dosáhla devadesáti procent! Devadesáti procent! Při zacházení s ohněm dbejte na opatrnost!“), které fungují velmi dobře. Jenže co je to platné, když příběhy často nekončí, nýbrž přestávají? Jednou z výjimek bude Dům loutek, který, pravda, velice důrazným způsobem varuje před zlenivěním lidské rasy. Tohle by v případě zfilmování aspirovalo na nejvýživnější horor všech dob! I díky té jasné mezinárodní srozumitelnosti, jakou Ito dokáže zachovat u každé povídky, třebaže sám příznává, že v některých případech lepil nápady kostrbatě dohromady. To by bývalo bývávalo chtělo ještě posečkat, dokud by nepřišel další nápad, který by dokázal daný příběh pozvednout, aby nepůsobil nedozrále. Ale, jak uvedeno, výjimky by se naštěstí našly. Skoro bezmezné nadšení z Tomie se každopádně neopakuje.


RECENZE MANGY KOČIČÍ DENÍKY JE K DISPOZICI TADY
RECENZE MANGY SPIRÁLA JE K DISPOZICI TADY
RECENZE MANGY TOMIE JE K DISPOZICI TADY

KOMPLETNÍ NABÍDKA VYDAVATELSTVÍ CREW JE K DISPOZICI TADY


FOTO: crew.cz