Tento film byl natočen podle skutečné události. A někteří tvrdí, že nejlepší filmy podle skutečné události jsou vymyšlené, tj. pozměněné za účelem dramatizace. Mafiáni, kteří našli inspiraci ve faktografické knize Nicholase Pileggiho, který s Martinem Scorsesem rovněž napsal scénář, se tváří, že zůstali realitě hodně věrní, což může být důvodem, proč nezaznamenaly velký komerční úspěch. Další důvod může být ten, že mnozí byli přesvědčení, že po Kmotrovi, potažmo Kmotrovi 2, bylo zbytečné natáčet jakékoli další gangsterky. Taky nutno dodat, že ze všech pětadvaceti dosud uvedených celovečeráků v režii Martina Scoseseho se za komerčně opravdu úspěšné dají považovat tak čtyři, včetně Mysu hrůzy.

Tentokrát jde o to, že Henry Hill chtěl vždycky být gangsterem. Chtěl být někdo mezi nulami a chtěl si užívat respektu. Začal tedy pracovat pro Paulieho Cicera (ve skutečnosti Paul Vario), což se nelíbilo Henryho otci, což odnesl pošťák, který jim domů do určité doby, tj. než mu bylo rázně domluveno, nosil nepříjemné dopisy ze školy. Brzy se jeho kamarády stanou vychytralý Jimmy Conwey (ve skutečnosti James Burke) a impulzivní cholerik, resp. spíše psychopat Tommy DeVito (ve skutečnosti Thomas DeSimone), který neváhá zabíjet jenom proto, že někdo řekl něco, co se mu zrovna nelíbilo. Společně ilegálně vydělávají velké peníze. Zvláště zlodějny jim nejsou cizí, o čemž se přesvědčí společnost Lufthansa. A stejně jako v ostatních gangsterských (a boxerských) počinech Martina Scorseseho do děje výrazněji zasáhne žena. V tomto případě Karen, která se stane Henryho milující, ale žárlivou manželkou, a kterou ztvárnila Lorraine Bracco tak pěkně, že za to byla nominovaná na Oscara, avšak přes vystoupení Whoopi Goldberg v Duchovi prostě při předávání v roce 1991 nejel vlak.

Ceny Akademie se dočkal pouze Joe Pesci, který sice měří lehce přes 160 cm, ale přesto si v jeho přítomnosti nemůžete být jistí, že všechno přečkáte ve zdraví. Zároveň si můžeme velmi snadno spočítat, že člověk s takovouhle náturou se na vrchol zřejmě nepropracuje, kór v mafiánském prostředí. A když, tak rozhodně ne na dlouho. Robert De Niro hraje jednu z těch rolí, k jakým se během své kariéry opakovaně vracel. V Mafiánech – na rozdíl od Mafiánových – na sebe však nestrhává víceméně veškerou pozornost, protože v této podívané se sešlo více silných hráčů. Nevyjímaje Paula Sorvina, jenž možná nebudí okamžitý respekt jako Vito Corleone, čehož i někteří z jeho lidí zneužívají, avšak dá se tvrdit, že povětšinou dělá správná rozhodnutí, kvůli čemuž není od věci mu naslouchat. A samozřejmě je tady Ray Liotta, který se s přehledem popasoval s tím, že příběh stojí do značné míry právě na něm. Dodejme, že s režisérem si spolupráci překvapivě už nikdy nezopakoval.

 










 

Příběh Henryho Hilla a jeho kámošů by vydal spíše na televizní minisérii, jenže pan Scorsese potřeboval všechno narvat do dvou hodin a dvaceti minut (tehdy ještě uměl natáčet filmy, jaké měly pod tři hodiny). Nedaří se mu to až tolik fascinujícím způsobem jako Toddu Phillipsovi, Stephenu Chinovi a Jasonu Smilovicovi v Týpcích a zbraních, ani jako Scottu Cooperovi, resp. Marku Malloukovi a Jezi Butterworthovi v Black Mass: Špinavé hře, ale to neznamená, že by nebylo, na co se dívat, byť některé momenty není složité předvídat, jelikož se jedná ani tak ne o žánrová pravidla jako o žánrová klišé (nejen viz hádka mezi rodiči za přítomnosti jejich malých dětí). Bohužel se nelze zbavit dojmu, že se tvůrci až příliš soustředí na vztahy mezi postavami, než aby nás trochu více zasvětili do jejich byznysu. Například průběh oné zmiňované loupeže vůbec neuvidíme, což funguje u Tarantina, nikoli u Scorseseho.

Mafiáni současně rozhodně nezapřou, že režisér ve svých projektech obecněji rád tlačí na pilu, co se týče zobrazovaného násilí. Zatímco u Takeshiho Kitana či Johna Woo a jejich jakuzáckých/triádských bijácích představuje de facto zábavu, u rodáka z New Yorku, oceněného Oscarem jen za Skrytou identitu, tomu tak není. To téma, jestli násilí ve filmech vybízí k násilí i ve skutečném životě (na disku bude naťuknuto v jednom z bonusových komentářů tvůrců), by rozhodně bylo na delší debatu. A nepochybně bychom našli více titulů, u nichž by bylo vhodnější se do ní pustit. K tomuto dodejme snad akorát to, že působí velmi živě a energicky, přestože obsahuje scény, bez kterých bychom se klidně obešli.

FOTO: cinema.de