Cerven

Recenze: Děti těch druhých

Vydáno dne 05.06.2024
Film, který někteří a některé mohli vidět už minulý rok na Festivalu francouzského filmu, určitě není jenom festivalový, přestože jeho cílová skupina taky není zrovna dvakrát široká. 

 










 

Rachel je o něco mladší, než její představitelka, ale oběma to sluší stejně! Rozdíl spočívá v tom, že hlavní hrdinka Dětí těch druhých nemá žádné děti. Coby bezdětná se necítí neúplná nebo zbytečná nebo méněcenná. Zato cítí, že biologické hodiny tikají nahlas a přeci jen věří, že otcem jejího dítěte by se klidně mohl stát třeba Ali, který vychovává čtyři a půl roku mladou dcerku Leilu. Rachel se k ní chová jako k vlastní. Proto ji rozhodí, když malé děvčátko řekne něco, co možná ani tak nemyslí. Do toho dojde na tu veselou událost, že se stane tetou (tedy hlavní hrdinka, nikoli to děvčátko). A taky se snaží hrát na kytaru (což není pro nic důležité), učí ve škole, kde dokonce vypomáhá studentovi, který to doma nemá lehké a který by tudíž mohl snadno sklouznout na šikmou plochu a do toho ještě tak docela neřekla sbohem svému bývalému. Klíčová rozhodnutí však ve vztahu s Alim dělá Ali. A nedělá je dobře. Ani tehdy, kdy se přihodí téměř fatální situace.

Název celkem automaticky nechává vzpomenout na Životy těch druhých, díky nimž míříme zpátky do DDR, abychom sledovali drama oscarových rozměrů, jaké rozhodně zarezonuje. Tenhle počin se však podobá Životu té druhé, což je francouzský biják, jaký působí dosti televizně a u jakého máme pocit, že jeho režisérka Sylvie Testud si prostě chtěla něco natočit jako svůj celovečerní debut, ale vůbec nevěděla co a hlavně proč. Děti těch druhých také místy pro svou řemeslnou nevyzrálost připomínají režijní prvotinu, třebaže Rebecca Zlotowski už natočila čtyři bijáky, z nichž dva byly uvedeny i v našich kinech. Konkrétně Bezstarostná dívka a PlanetáriumNatalie Portman a Lily-Rose Depp.

Zatímco Sylvie Testud, jinak sama velmi dobrá herečka, degradovala herecký výkon i takové hvězdy, jakou je Juliette Binoche, hezky hrající Virginie Efira (Benedetta) se v Dětech těch druhých zjevně nedala a svou přítomností nám zakazuje se nudit a sledovat hodinky, abychom věděli, kdy že to konečně naskočí závěrečné titulky. Bohužel těch situací, které nemají pointu a představují spíše epizodky ukazující to, co rodiče buď znají z vlastní zkušenosti (dítě nechce poslouchat, protože je dítě), nebo si velice dobře dovedou představit, co dospělá osoba v takový moment prožívá (dítě se ztratí). Tady v tomto směru jdeme ještě o jeden level výš, neboť Rachel má Leilu pouze „půjčenou“. Později, po nehodě, která by za normálních okolností naprosto zásadně zamíchala kartami, následuje velmi pochybná reakce, naštěstí znova ne od hlavní hrdinky, u níž nejvíce zamrzí, že pořádně neví, co vlastně chce.

 










 

Při sledování jsem si vzpomněl ještě na Povahu lásky, což je pro tenhle ve Varech zhlédnutý snímek, jaký nakonec v květnu 2024 zamířil i do běžné distribuce, vyznamenání, že navzdory své nesourodosti neskončil v propadlišti dějin. Shodou okolností jej rovněž režírovala filmařka, která má jako rodný jazyk francouzštinu. Přitom Catherine Corsini (Summertime), Céline Sciamma (Portrét dívky v plamenech) či taková Justine Triet (Anatomie pádu), jaká s Virginií spolupracovala už dvakrát (Victorie, Sibyl) rozhodně umějí. Takže když se u jejího filmu objevuje v kolonce „žánr“ komedie, jde skutečně o komedii. U Dětí těch druhých bychom se podle tvůrců měli taky bavit/smát, jenže není kde. Nebo měla být legrační ta bizarní sekvence sledování fotbalu na telefonu? To snad ne. A na to, abychom se mohli bavit o kvalitním dramatu, nejsou optimálně servírovány vztahy mezi postavami.

Děti těch druhých zachraňují od propadu do hlubšího podprůměru tři věci a jedna zmiňovaná herečka. Pravděpodobně se jedná o způsob, jakým se režisérka snaží vyrovnat s nějakým svým osobním traumatem. Pak tady máme zajímavý výrazový prostředek použitý při čtení SMS (příjemné osvěžení od toho, kdy se při pohledu na herce/herečku objevuje text napsaný přímo v obraze). A samozřejmě nelze vynechat finální, resp. předfinální scénu v restauraci, kde dojde na mile emotivní setkání, po kterém se pohříchu nedozvíme, kdo že teda zaplatil; zatímco ta úplně finální končí lehce zcizujícím efektem, tj. pohledem do kamery á la starý čmelák z Tajemství a smyslu života, načež dojde na mrtvolku (znehybnění obrazu), která sice není stejná jako v Nikdo mě nemá rád, leč přesto právě tenhle Truffautův film připomene.

FOTO: Film Europe
Hodnocení autora: 5/105/105/105/105/105/105/105/105/105/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

DVD

Recenze: 48 hodin v Paříži

Nadále oslavujeme dvaaosmdesátiny Harrisona Forda. A opět s počinem, co je k dispozici na DVD.  celý článek
Reklama
Reklama
Reklama