Začínáme už tradiční scénou: Atraktivní blondýnka (Samara Weaving), kterou opravdu nechceme vidět vykuchanou, se má poprvé setkat se svou novou známostí. Ta jí zavolá a vyláká ven na ulici, načež si blondýnku navede do temné uličky, kde ji v předchozí větě uvedeným způsobem terminuje. To, že naletěla a nechala se snadno vmanipulovat, ač pracovala jako lektorka studia „filmologie“, kde se specializovala na slashery, se dá odůvodnit tím, že se evidentně jednalo o jedno z těch děvčat, která se zoufale snaží si někoho najít. Nicméně, hned poté se stane něco, co jsme v rámci této franšízy takhle na úvod ještě neviděli. Zabiják si sundá masku!

V ten moment se otevřela napínavá, pozoruhodná cesta k tomu, aby se z detektivky stala kriminálka. My coby diváci známe identitu vraha, zatímco postavy ne, tudíž jsme o krok před nimi a víme, v jakém se nacházejí nebezpečí. Neve Campbell se coby Sidney Prescottová, hvězda úvodních čtyř částí, kvůli nízkému honoráři nevrátila (hrozně nerad to píšu, avšak šestce to paradoxně zřejmě prospělo). Bude pouze zmíněna, leč přesto tady pořád máme postavy, kterým budeme rádi držet palce. A vlastně ani nevadí, že se jejich počet smrskul na tři. Jde o Sam Carpenterovou a její nevlastní ségru Taru, a samozřejmě o Gale Weathersovou, která pochopitelně opět vypadá jako Courteney Cox.

 










 

V této souvislosti dodejme, že se v jedné scéně svým způsobem dá propojit dění na plátně s realitou, uvědomíme-li si, že představitelka Moniky z Přátel byla ve skutečnosti vdaná za Davida Arquetta, jenž ve Vřískotech ztvárňoval Deweyho. Tahle série takové hrátky umožňuje, jelikož se celá pohybuje na „meta“ úrovni. Události z prvního filmu byly popsány v knize Vraždy ve Woodsboro, na základě které vznikla celá série filmů ve filmech nazvaná Stab (Ostří), která – opět v rámci „vřískotovského“ vesmíru – inspirovala některé fanoušky ke stvoření vlastních amatérských filmečků na zabijácké téma. Za takové mrknutí na diváky a divačky lze tedy jednoznačně považovat i moment, ve kterém zabiják prochází skrz roztržené plátno, na kterém je jeden takový „bijásek“ promítán. Trochu to evokuje Hanebný pancharty, leč jakékoli další srovnávání obou počinů rozhodně není namístě.

Zato už od minule víme, že je dobré si všímat Sam, jelikož se jí občas příliš nedaří skrývat skutečnost, že po svém otci Billym Loomisovi patrně podědila nějaké zabijácké sklony. Protože když někoho bodnete jednou, a pak ještě jednadvacetkrát, načež ho podříznete a ještě zastřelíte, tak to skutečně nemůže nikdo považovat za nešťastnou náhodu. Melissa Barrera by celý film s velikou pravděpodobností utáhla sama, ovšem sekunduje ji Jenna Ortega, která jest díky Wednesday aktuálně hodně v kurzu. Zajímavé, že z předchozího Vřískotu se vrací i další figury, které jsem si vůbec nevybavoval, byť jsem pátý díl viděl pět měsíců zpátky. Avšak dobře jsem si pamatoval Kirby Reedovou v podání Hayden Panettiere, kterou jsme viděli ve čtyřce v roce 2011 a kterou je vzhledem k její nevinné tváři skvělé obsadit do hororu. A taky je zajímavé, že ač se ve Vřískotech dost zabíjí, Delmot Mulroney díky této části paradoxně zažívá do jisté míry spíše herecké zmrtvýchvstání.

Málokterý subžánr je tak pevně svázán pravidly jako slasher. I tentokrát jsou slashery postavami rozebírány. Jedna z nich, Mindy, tvrdí, že oproti minule má být všechno větší, mají se dít protikladné věci a nikdo není v bezpečí, což sedí, neboť vskutku není snadné odhadnout, kdo se dožije závěrečných titulků, za nimiž se mimochodem nachází jedna úsměvná scéna. Bohužel, postavy občas na uvedená pravidla poněkud školácky zapomínají, což není dobré, kór když je Halloween (o inspiraci tímto od Johna Carpentera jsme si už psali) a když je série Ostří součástí jejich univerza, takže na někoho v masce Ghostface lze natrefit pomalu v každém vagonu metra.

 










 

Stejně tak zapomínají na fakt, že některé z nich už si prošly útoky, během kterých jim šlo o život. Stejně tak zapomínají na fakt, že by vůbec neměly říkat věci typu: „I’ll be right back. / Hned se vrátím.“ Pořádně je nenapadne ani skutečnost, že zabijáků může být víc. Alespoň, že si sem tam vzpomenou, že Ghostface může být kdokoli, včetně náhodných telefonujících kolemjdoucích. Jenže v takovém případě by se v rámci této ságy jednalo o upgrade pravidel, kdežto šestka nabízí „pouze“ jejich update. Přitom obsahuje momenty, které jasně dokládají, že pro originalitu prostor stále zůstává (např. co kdyby zabiják všechny zaskočil jinou maskou?).

Vřískot 6 je film, který se pro intenzivnější fyzický prožitek určitě vyplatí vidět na velkém plátně, byť krev není tak docela realistická, zvukové efekty občas neodpovídají a pobodané postavy jakoby taky pozapomínaly na to, že jsou pobodané, přičemž zdaleka ne vždycky se to dá svést na adrenalin. Velkou nevýhodou bude také to, že před šestkou není od věci se podívat na nepovedenou pětku, protože oba snímky na sebe nepřekvapivě v něčem navazují. Tvůrci očekávají, že obecenstvo filmy zná, a tak si i přes zvýšenou krvavost a brutalitu dovolí přitlačit na pilu v rámci své sebeironie, díky čemuž nepůsobí stupidně (na rozdíl od Creeda III) ani tuctová otázka: „Are you OK? / Jsi v pořádku?“

FOTO: Forum Film