Poprvé bez režiséra Wese Cravena, poprvé bez scenáristy Kevina Williamsona, který po marném předchozím díle zřejmě pochopil, že už této sáze nemá, co dát. Trojka byla zajímavá v tom, že přidala vedle zabijáka v masce de facto psychologický motiv a rád bych se na ni brzy zase podíval. Tak jako na intenzivní dvojku, ve které Vřískoty dosáhly svého vrcholu. Jednička byla koukatelná, mezi slashery však průměrná. Noví scenáristé James Vanderbilt a Guy Busick se k ní vracejí a dost z ní těží. Režiséři Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett, kteří zabodovali s Krvavou nevěstou, se tvářili býti dobrou volbou. Jenže v novém Vřískotu neměl být prostor na legraci. Přesto se dočkáme momentů, které jsou vtipné – bohužel … nechtěně. Ty, které měly být vtipné záměrně, příliš nefungují.

Protože v názvu chybí jakákoli číslovka, mohli i ti, kteří si o filmu s předstihem nic nezjišťovali, předpokladát, že půjde do značné míry o reboot. Nástup Neve Campbell, na který všichni nedočkavě čekáme, se dostavuje až po dlouhých desítkách minut. A nesmírně zamrzí, že není tolik stylový, jako kupříkladu u Sarah Connorové/Lindy Hamilton v Terminátor: Temný osud. Sidney Prescottová navíc dokáže ztropit absolutně školácké chyby, tak jako Laurie Strodeová v prvních dvou částech nové halloweenské trilogie. Jako kdyby je Ghostface (potažmo tedy Michael Myers) nikdy v životě nepronásledoval a nesnažil se je zabít. Ani Dewey a Gale se nám zdaleka neukážou hned.

 










 

Série Vřískot se nikdy netajila obdivem ke kultovnímu hororu z roku 1978, o čemž svědčí jak některé momenty, tak některá jména. Třeba Tara Carpenterová nebo Billy Loomis, jehož odkaz znovu ožívá prostřednictvím Tařiny nevlastní ségry Sam, která jest jeho nelegitimní dcerou. Objeví se tady ještě hrstka dalších postav, s nimiž či s jejichž rodinnými příslušníky jsme se v minulosti už setkali. Nejdůležitější roli ale sehrává čerstvá omladina, což nebyl dobrý nápad, zrovínka jako v případě The Expendables 3. Melissa Barrera i Jenna Ortega se sice hodně snaží, leč naskočit do rozjetého vlaku je vždycky obtížné. A tenhle s názem Vřískot by zřejmě mohl brzy zcela vykolejit.

Často u recenzí na současné horory uvádím větu: „Postavy se musejí chovat jako idioti, aby se mohlo stát něco strašidelného.“ Platilo to minule a platí to i teď. Vedle Sidney jsou extrémně neopatrní i ti další dva mazáci, totiž Dewey a Gale (David Arquette a Courteney Cox). Přece by už měli vědět, že může být dobré zabijáka odmaskovat, když tu možnost mám. Měli by vědět, že když vypadá, že je mrtvý, nemusí být. Měli by si dávat pozor na všechny kolem sebe. Měli by si uvědomit, že když jsou najednou někde otevřené dveře, může být zabiják v domě. A měli by se doučit, že 1+1=2. Pravda, tentokrát můžou být zmatení tím, že se ani sám Ghostface neřadí mezi Einsteiny. A samotní tvůrci sami naběhli čertovi na vidle obsazením záporné role, díky čemuž identitu vraha vcelku jednoduše odhalí mnozí z těch, kdož viděli tento film (SPOILER!).

 










 

Celá sága je navíc definována pravidly, jaká jsou do značné míry dodržována i tentokrát. Postavy je dokonce víckrát rozebírají, ale záhy jsou schopní je klidně ignorovat. I příjezd Sidney byl zřejmě součástí zabijáckého plánu. Dodnes také můžou mít diváci i divačky pochybnosti nad tím, jestli bylo moudré nechat jednu z postav napsat knihu Vraždy ve Woodsboro, na základě které vznikla série Ostří (Stab), která vychází z dění v jednotlivých Vřískotech, ačkoli částí má o něco víc (a jeden režíroval Robert Rodriguez). V tom příštím, který by měl mít premiéru v březnu příštího roku, se budeme muset zcela obejít bez Neve Campbell, takže můžeme jenom hádat, jakou asi bude mít šestka návštěvnost/sledovanost.

Vřískot opět začíná scénou, kdy ženské oběti volá sám zabiják a vyptává se jí na horory. Od té doby jde kvalita jenom dolů, tedy až na drobné výjimky, mezi které patří některé ostřeji naservírované vraždy. To je vlastně trochu s podivem – vezmeme-li v potaz fakt, že oběti by se daly spočítat na prstech. Jinak se jedná víceméně o ukázku scenáristické bezradnosti, ve které není nijak složité předvídat následující vývoj událostí a vysledovat neměnné postupy (viz např. zavírání lednice). Naštěstí finále v „prokletém“ domě (bez úplně závěrečné scény) ledacos zachraňuje, byť záminka tam vyrazit opět souvisí s onou bezradností.  Možná by nemuselo být od věci se příště více soustředit nikoli na nesmysly, nýbrž na psychologický aspekt celé záležitosti, protože stanout „tváří v tvář“ maskovanému zabijákovi a o vlásek uniknout jeho nabroušenému noži se přece na lidském rozpoložení musí nějak projevit.

FOTO: Forum Film