Jasně, takový David Ayer údajně napsal Patrolu za jediný víkend, ale to byla dost jiná situace. Jednak dobře věděl, o čem chce psát, a kostru příběhu měl dlouho dopředu jasně promyšlenou. A druhak mu ani tak nešlo o komerční úspěch, jako o samotné vyprávění toho příběhu, o kterém byl přesvědčený, že by prostě měl být vyprávěn. I Přání k narozeninám se – tak jako jeho četné české komediální předchůdkyně – zjevně hnalo zběsilým tempem do produkce, což znovu souvisí s tím, že diváci a divačky u nás jsou naučení na tyhle komedie chodit a jejich tvůrci vědí, že se při psaní nebo v tvořivosti na place ani nemusí příliš snažit, protože mají solidní návštěvnost víceméně jistou. I na Přání k narozeninám dorazilo za první víkend skvělých 50 000 lidí, což je číslo, o kterém si opravdu kvalitní a zamyšleníhodné počiny typu Cesta domů můžou bohužel mnohdy nechat jenom zdát.
Neplatí tedy, že bychom díky Přání Ježíškovi dostali jasnou představu o tom, co čekat od Přání k narozeninám. I proto, že jsou v něm opět dodrženy ty zásady, že ideálně každá z postav musí být nějak příbuzensky propojená s alespoň jednou jinou, a že se musí násilným a zcela zbytečným způsobem vpálit do scénáře sprostá slova. Tentokrát představuje obrovské plus ta skutečnost, že není nejmenších pochybností o tom, že je všechno úmyslně vyvedeno do velké absurdity. Jako kdyby se všechni pohybovali v nějaké lehce alternativní realitě, kde je kupříkladu normální požádat svou dívku o ruku v ten nejméně vhodný okamžik, a pak se ještě divit, že se nevyslovila. A zároveň nikdo nemá nejmenší potíž ani s tím, když se nepřibrzdí do zatáčky, třebaže jsou pak v nákladovém prostoru všichni potlučení.
Takže, maminka Eva Holubová slaví narozeniny, přičemž tvůrci a distributor se nemůžou schodnout, jestli kulaté nebo půlkulaté. A to není jediný problém. Když jí syn Igor Orozović sdělí, že nepřijede, telefonické spojení se přeruší, přesto v další scéně říká svému manželovi Jaroslavu Duškovi, že syn nepřijede, protože je marod, což není telepatie, nýbrž chyba. On totiž nepřijde proto, že tvoří pár s Tomášem Klusem (shodou okolností taky slaví narozeniny) a nechce to rodičům říct. Igorův brácha Matěj Hádek žije se Simonou Babčákovou, která si myslí, že ji podvádí, jelikož furt někam volá. Simona Babčáková si chvíli není jistá, jestli je Veronika Khek Kubařová přítelkyní Igora nebo Tomáše, přestože je ve skutečnosti Tomášova ségra, co předstírá, že je Igorova přítelkyně, zatímco její opravdický nový přítel Jaroslav Plesl vezme její dvě děti, tedy Honzíka a Klárku, které má s Davidem Švehlíkem, ven, a tam se mu ztratí, protože je lehce asociální.
Přání k narozeninám je poněkud rozpačitý film, jaký zase doplácí na nepromyšlenost. Znovu obsahuje několik situací, ze kterých by se při troše kreativity dalo vykřesat mnohem více vtipného. Dokonce až tolik, že by se všechny vtípky nedaly pochytat na první dobrou, takže by leckteří jistě rádi zavítali do kina nejednou. Sem by patřila třeba reference na migrantskou krizi, eventuálně nápad, že ujel autobus jenom s Honzíkem a Klárka by taky zůstala sama. Závěrečná pasáž v přírodě krátce přeladí z absurdnější na realističtější notu, což je vlastně vítaná změna. A další, vcelku unikátní jev spočívá v tom, že navzdory účasti vícero známých a oblíbených herců a hereček, se duší celého filmu stává postava Veroniky, kterou ztvárňuje Veronika Khek Kubařová. Paradoxně (to je taky zajímavé) asi proto, že je ze všech nejnormálnější.
PŘÁNÍ K NAROZENINÁM JE K VIDĚNÍ I V PRAŽSKÉM KINĚ LUCERNA
KOMPLETNÍ PROGRAM JE K DISPOZICI TADY
FOTO: Bioscop