Několik roků zpátky skončily dost za očekáváním Straight Outta Compton, Love & Mercy, Jimi: Hvězda stoupá vzhůru, The Runaways, ... a co si budeme povídat, také biografie Jamese Browna a Johnnyho Cashe šly zpracovat lépe, ač ta druhá stejně zaujala. Nedávno přišel vynikající Elvis, ale ještě před ním Bohemian Rhapsody, která se stala nejnavštěvovanějším filmem v historii České republiky a i v zahraničí si vedla nad očekávání. Její scenárista Anthony McCarten byl proto najat, aby konečně napsal příběh jedinečné Whitney Houston. Jeho scenáristický rozsah je přitom mnohem širší, jak si brzy připomeneme.
A připomenout si musíme taky Respect, který vypráví o Arethě Franklin, jejíž doménou nebyl pop, nýbrž soul. S Whitney sdílí podobný osud v tom, že se smolně vdala. Bývá obtížné, když v manželství známých osobností žena svými honoráři i talentem vysoce převyšuje muže. Jak Ted White, tak Bobby Brown tohle evidentně těžce nesli. Ovšem zatímco první jmenovaný byl celkově vzato impulzivnější povahy, ten druhý byl spíše egoista, co si užíval luxusu za peníze své manželky, která až pozdě prokoukla, že nemiluje ani tak ji jako právě ty prachy. Zároveň - z toho, co uvidíme - se také nelze zbavit dojmu, že patřil k těm, co jsou za drsňáky pouze před holkama.
Koncept sám o sobě je očekávaný. Otázka jen zněla, jestli bude film orámován nějakou scénou, anebo jestli se půjde po celou dobu čistě chronologicky. Zvítězila první varianta, konkrétně prostřednictvím udílení American Music Awards v roce 1994, kde zazpívala song "I Have Nothing", což má své opodstatnění, byť by na první pohled bylo logičtější, kdyby zazněl tento titulní, jehož se dočkáme ještě v první polovině vyprávění. Nicméně jednou z nejpodstatnějších věcí, kterou si odneseme, je ta, že dost i z těch největších zpěvaččiných hitů byly ve skutečnosti cover verze, což platí i pro "I Will Always Love You".
Ten se stal neodmyslitelnou součástí oblíbené romance Osobní strážce. Get On Up - Příběh Jamese Browna udělal obrovskou chybu v tom, že zcela ignoroval jeho vystoupení při prvním zápase Rockyho s Dragem v Rockym IV ("Living in America"). Tenhle počin naštěstí Osobního strážce neignoruje, ale že by mu věnoval odpovídající porci minut, tak to určitě ne. Nicméně scéna se scénářem v kanceláři jejího manažera Clivea (tradičně výborný Stanley Tucci), bude rozhodně tou nejvtipnější. Do filmu se dokonce podařilo jednoduchým, leč přitom vlastně naprosto geniálním způsobem dostat cca šestatřicetiletého Kevina Costnera! Naopak při scéně přímo z natáčení se nelze zbavit dojmu, že si McCarten opět poupravil realitu. Zbylé dva projekty, ve kterých v 90. letech hrála, budou shrnuty do jediné věty.
Prakticky už před zhlédnutím bylo zřejmé, že se nevyhneme scénám, kde se bude řešit barva kůže (ve finále se dají spočítat na prstech jedné ruky) nebo těm, ve kterých dojde na hádky - ať už Whitneyiných rodičů, její s Bobbym (když zjistila, že nebývá přes noc doma, když je ona pracovně pryč), její s přítelkyní Robyn (protože už s ní nechěla žít a chtěla rodinu, což by bylo dobré i pro její kariéru - přeci jen v osmdesátkách se na nějakou korektnost a otevřenost ještě tolik nedbalo), Bobbyho s Robyn (ta se dala čekat) nebo její s otcem, kterému trvalo, než odkryl svou skutečnou povahu. To se pak klidně může stát, že se rodačka z turbulentního Newarku s fanynkami v rozčílení ani nevyfotí.
Jinak rozhodně platí, že vztahy jsou tentokrát vykresleny lépe než tady. Snad jenom u rázné matky Cissy, která dělala "křoví" Elvisovi i Arethě, možná doopravdy řídila dceřino první vystoupení v televizi, a která v roce 2023 oslaví kulatiny, bychom s jejími úmysly váhali, nebýt její reakce na to, jak její dcera během Super Bowlu zpívá americkou hymnu. Pravda, už dříve podle všeho předstírala hlasovou indispozici, aby mohla její dcera zazpívat v Cliveově přítomnosti. Takový manažer v podobné biografii nemůže chybět. Tady je hodný, ovšem častěji takoví nebývají (viz Tom Parker).
Samozřejmě se nešlo vyhnout hudebním sekvencím, které překvapivě nejsou opatřené českými titulky! ... No, za normálních okolností by to byla celkem chyba, jenže v případě Whitney Houston platí, že vlastně ani nebylo nutné vědět, o čem přesně zpívá. K plnohodnotnému uměleckému zážitku bohatě stačilo pouze poslouchat její božký, unikátní hlas. Historie pamatuje spoustu zpěváků a zpěvaček, avšak pouze hrstka z nich měla naprosto výjimečný a okamžitě rozpoznatelný hlas, který z nich učinil absolutní legendy. Do této sorty patří hlavně Elvis Presley, Frank Sinatra, Bob Dylan, Celine Dion, Madonna, Rihanna, Corey Taylor, Joan Baez, pochopitelně Karel Gott (kniha) a právě Whitney Houston.
Na rozdíl od Elvise, kde toho dost nazpíval sám jeho představitel Austin Butler, Naomi Ackie tentokrát sama nezpívá, protože použity jsou nahrávky samotné Whitney. To ovšem neznamená, že by ji jinak nehrála s velkým zaujetím a snahou uctít její velikost. Zvládá rovněž ty momenty, kdy si jakožto Whitney v první dekádě nového století/tisíciletí nepřekvapivě nechce přiznat, že se řítí kvůli své závislosti do záhuby, zrovna jako Judy Garland a Janis Joplin. V závěrečných dodatcích si přečteme o jejích fenomenálních úspěších, avšak už chybí zmínka o tom, co potkalo její dceru Bobbi Kristinu. Vlastně obecně se nabízela otázka, kde tvůrci I Wanna Dance with Somebody ukončí vyprávění. Nakonec to vyřešili dobře, nicméně se nelze zbavit dojmu, což platí i pro některé další scény, že to šlo vyřešit ještě lépe.
Naomi Ackie trochu doplácí na to, že se poměry při hlasování o vítězích, resp. i nominovaných na prestižní ceny trochu změnily. Dříve to byla relativně jasná rovnice: ztvárnění hlavní role v životopisném počinu téměř vždycky rovnalo se možnosti ucházet se o prestižní sošku. Tohle už vskutku neplatí. Teď na Zlatých glóbech zůstal film trestuhodně opomenutý, přestože výborné a velmi přesné herecké výkony předvádějí de facto všichni zúčastnění. Na tom má svou velkou zásluhu pozoruhodná filmařka Kasi Lemmons, která na sebe ještě coby herečka upozornila v kultovním Mlčení jehnátek (ač její role rozsahově není veliká) nebo v původním Candymanovi. Jako režisérka zaujala s Harriet a už předtím s Šílencem, který se bohužel v závěru zvrtne do nesprávného směru. Ale zase v něm Samuel L. Jackson nehraje bezdomovce, jak by se na první pohled mohlo zdát, protože bydlí v jeskyni. Každopádně tento projekt zrežírovala s citem, byť si neuvědomila, že je scénář vlastně neúplný.
Whitney Houston: I Wanna Dance with Somebody totiž postrádá přehlednější časovou osu - ve smyslu, že občas není v některých scénách jasné, ve kterém roce se zrovna nacházíme. A ten skok od spořádané, (po)slušné ženy, která miluje zpívání a touží po "Great Big Songs", ke drogové závislosti, je docela náhlý, bez předchozího, k němu směřujícího vývoje. Faktem zůstává, že snímek je stále natolik kvalitní, že je lepší se na něj podívat, než si o Whitney přečíst třeba na wikipedii. Nicméně, nesmíme zapomenout, že o ní existuje tento skvělý dokument, který jest ještě o něco komplexnější. Ačkoli je určitě fajn, že tenhle hraný biopic se soustředí na mezníky čistě z jejího života, než aby servíroval situace, do kterých se občas může dostat v podstatě kdekdo, což se v rámci životopisných filmů někdy taky stává.
FOTO: Falcon
