Psal se rok 1975 a Joan Jett bavilo hrát na elektrickou kytaru. Cherie Currie zase bavilo zpívat. Obě přitom byly ve věku, kdy se u nás chodí na střední školu. Prostě teenagerky, které nebyly, resp. možná lépe řečeno nechtěly být jako jejich vrstevnice. Dopadlo to tak, že se díky lehce výstřednímu manažerovi Kimovi Fowleym v podstatě náhodou (nebo tomu tak chtěl osud?) seznámily a vznikla celkem pětičlenná kapela, která si záhy získala velikou popularitu. A nejen doma v USA, ale třeba i v Japonsku, kde počínání fanynek a fanoušků hraničilo až s hysterií, což není překvapivé, protože Japonci a Japonky takoví občas bývají. Jenže když jste takhle mladí, dá se čekat, že s vámi sláva a úspěch a peníze a náročné cestování a zkoušení pořádně zamávají.

Stejně jako samotná skupina, i tenhle film o ní má hodně zajímavý rozjezd. No, on to vlastně ani není film o The Runaways jako celku, nýbrž o jejích dvou nejvýraznějších členkách. Ty hrají Kristen Stewart a Dakota Fanning. Zatímco první jmenovaná ztvárňuje Joan tak, že jí uvěříme, že je prostě rockerka tělem i duší, z Cherie má člověk pocit, že se jenom snaží být někým, kým ve skutečnosti není. Docela pochybuju, že tohle ukázat byl záměr scenáristky Florie Sigismondi, protože její scénář není dobrý, tudíž otázka zní, co vlastně přesně mělo jejím záměrem být.

Zřejmě zase jenom vyzobat to, co si myslela, že je nejzaznamenáníhodnější. Vzestup skupiny má přitom poměrně uspěchaný charakter. V jednu chvíli zkoušejí v obyčejném karavanu a o několik okamžiků později poblázní půlku Japonska. Ale muselo to tak být, protože jinak by v závěru nezbyl prostor na to, že si Cherie začala s drogami a že se později chtěla vrátit domů k ségře a opileckému otci. Jak to s ním dopadlo? Čemu se přesně věnovala její ségra (byla to identická dvojčata, což se z filmu ale nedozvíme, protože Riley Keough, mimochodem vnučka Elvise a Priscilly, vypadá přeci jen trochu jinak)? Jak to bylo po rozpadu skupiny s ostatními třemi členkami – Sandy West, Litou Ford a … kdo vůbec byla ta třetí? Kolik roků teda skupina existovala? Nic z toho se z filmu nedozvíme!

Floria Sigismondi The Runaways zároveň i režírovala a rozhodně nezapře fakt, že má na kontě videoklipy. Sem tam se tedy objevují záběry, které sice netrvají dlouho, ale přesto razantně narušují kontinuitu vyprávění. Buď jich mělo být mnohem více, aby tolik nerušily a film jejich prostřednictvím nebyl až tak uhlazený a více svým zpracováním odkazoval na to, že se holky chtěly prezentovat jako divošky/rebelky, anebo tu prostě neměly být vůbec. V rámci tohoto žánru taky nikdy není dobré, když na sebe vedlejší postava pokaždé strhává veškerou pozornost. Ale když je v The Runaways na scéně Michael Shannon coby Kim Fowley se svými hláškami, je to prostě větší zábava.

The Runaways jsou v první řadě takovým nostalgickým filmem jednak pro příznivce skupiny, a jednak pro samotné její členky. My ostatní asi uděláme lépe, když si o The Runaways přečteme někde na internetu, kde si zároveň můžeme pustit i ty songy, které zazní i ve filmu – viz Cherry Bomb či I love rock and roll a Bad Reputation, přičemž se musí dodat, že poslední dvě Joan Jett nazpívala až se svou další skupinou the Blackhearts. Budeme-li chtít viděl lepší herecký výkon od Kristen Stewart, pustíme si Camp X-Ray (myslel si snad někdo, že Twilight?!?), Dakota Fanning tady hraje dobře (hlavně dělá svůdné pózy a nosí sexy oblečky a sem tam si dá s Kristen pusu), ale v Muži v ohni (myslel si snad někdo, že v Twilightu?!?) přeci jen předvedla lepší HERECTVÍ, i když se samozřejmě jedná o žánrově odlišný počin a navíc bylo jí o šest míň. Kdyby se tvůrci více zaobírali například tím, jak nečekaná, okamžitá sláva a všechno ostatní s ní spojené může ovlivnit chování teenagerek, pak bychom si The Runaways možná užili více všichni.

FOTO: cinema.de