Asi netřeba nijak zvlášť upozorňovat, že se v něm nepřesuneme do doby, kdy titulní Hrdina [sic!] statečně a chytře během doby husitské odrážel útoky všech nepřátel, díky čemuž se stal od prvopočátku věků jedním ze sedmi neporažených válečníků. Kdepak, vracíme se až do roku 1402, kdy mu bylo okolo čtyřiceti a působil jako žoldnéř. Už tehdy se v boji zjevně vyznal, takže králův pobočník Boreš v Itálii nezahynul. Mohl se proto setkat s králem Václavem IV., který se ocitnul v nezáviděníhodné pozici. Čím dál tím větší moc v českých zemích získává Jindřich z Rožmberka, který si násilím podmaňuje majetky svobodných pánů. Patrně vůbec nikdo se nebude divit, když vyjde najevo, že svoje pikle kuje i Liška ryšavá, tedy král Zikmund. Do toho by bylo dobré nadále stát v čele Svaté říše římské a ideálně taky vyřešit církevní schizma, protože v Avignonu se vynořil ještě jeden papež. Vypadá to, že věci by mohl dostat pod kontrolu únos Jindřichovy mladé snoubenky Kateřiny. A kdo jiný by se tohoto úkolu měl ujmout, než šikovný Jan Žižka?

Podobně jako v Robinu Hoodovi z roku 2010 (recenze), taky tady teprve sledujeme zrod významné osobnosti. Tvůrce tedy zajímá, co předcházelo pozdějšímu počínání, které je obě proslavilo. Zdá se to býti optimálním začátkem pro minimálně trilogii, nicméně ani k počinu Ridleyho Scotta, ani k tomuto v režii Petra Jákla, se žádné pokračování s největší pravděpodobností neurodí. A když, tak na židli s nápisem „Director“ usedne téměř stoprocentně někdo jiný. V každém případě platí, že kdybychom tentokrát natrefili na nereálné fantasy příšery, nebylo by od věci srovnání s Barbarem Conanem (recenze) – tím z roku 2011. Ovšem jako hlavní inspirace posloužilo kultovní Statečné srdce (recenze).

 










 

Ani epický opus Mela Gibsona se striktně nedržel historických faktů a lecos si upravil za účelem dramatizace. Sám Petr Jákl říká (a nejedná se přímo o jeho nápad), že „nejlepší filmy podle skutečné události jsou vymyšlené.“ Úsloví „za vším hledej ženu“ se hodí do každé situace, země i doby, takže proč ho nevyužít pro český biják v hollywoodském stylu? Tím spíše, že podrobnosti ohledně tehdejšího dění u nás zůstávají dost zahaleny tajemstvím. Ale ví se, že právě ve zmíněném roce už Jan Hus kázal v Betlémské kapli, takže se jednoho jeho projevu dočkáme, ačkoli samotnému neuvidíme do tváře. Velmi působivý moment, akorát v zahraničí se s pochopením asi nesetká. Nicméně právě tohle místo se stane svědkem onoho únosu, což je chytré, jen kdyby byl natočen přehledněji.

Naštěstí ostatní akční scény, a že jich v Janu Žižkovi překvapivě není málo (v některých se podíváme i pod vodu), rozhodně snesou srovnání i s těmi, které vídáme v zahraničních projektech s vyšším rozpočtem. V podstatě jediný rozdíl spočívá v tom, že se jich účastní méně bojovníků. Jinak nepostrádají násilí, zvláště co se hlav tyče – od rozbíjení palcátem přes prostřelení šípem až po useknutí mečem, v čem sehraje svou roli i kumánský bojovník v nečekaně kvalitním podání Bena Cristovaa. A protože středověk byla drsná doba, dojde na nějaké to nabodávání na kůl, ba i na vypíchnutí oka. Zatímco během akčních scén nelze střihové skladbě prakticky nic vytknout, během dialogových pasáží bývá občas zbytečně dynamická. Proto je dobré mít alespoň obecnou znalost o českých dějinách, což u nás má snad každý. Politické intriky byly už tehdy moderní – z tohoto pohledu jsme se za 620 roků jako lidstvo neposunuli. Každopádně, Jan Žižka patří k filmům, které se musí vidět na velkém plátně, a to klidně i opakovaně! I přesto, že komplikovanost dialogů může být pouze zdánlivá, jelikož se fakt nestává každý den, aby herec kalibru Michaela Cainea vyprávěl o Zikmundovi. Tohle trochu může narušovat pozornost.

 










 

Už během expozice si nelze nevšimnout, že Petr Jákl má hodně nakoukáno a že od slavných amerických titulů opisuje, což opisoval už v Kajínkovi (recenze). Někdy až příliš doslovně, což neplatí jen pro natočení konkrétních scén či záběrů, nýbrž taky pro repliky ve scénáři, z jejichž tuctovosti občas až bolí uši. Zároveň však, a to je zajímavé, není důvod si nemyslet, že by takové věci nikdo z těch skutečných osob, o kterých film vypráví, tenkrát přesně takhle neřekl. Možná, že do značné míry je to dáno právě tou (machistickou) heroizací hlavního protagonisty, na kterou pravidelně narážíme v hollywoodských spektáklech. Nicméně nesmíme zapomenout, že už v předchozím století děda Václava IV. (spíše cameo Karla Rodena) Jan Lucemburský legendárně zvolal: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“

Nedá se sice příliš předpokládat, že by si zahraniční diváci a divačky po zhlédnutí chtěli o Janu Žižkovi a dalších jeho současnících najít více informací. Ovšem, navzdory nevědomosti zahraničních diváků a divaček o domácích dějinných událostech, bychom neměli pochybovat nad tím, že příběh slavného vojevůdce udělá České republice ve světě dobré jméno. Tak jako tomu bylo v roce 2016 v případě Anthropoidu (recenze), kde ze zahraničních hvězd nechyběli Cillian Murphy, Jamie Dornan nebo Charlotte Le Bon. Jak už určitě známo, v Janu Žižkovi to jsou Ben Foster, Michael Caine, Sophie Lowe, Til Schweiger, William Moseley, Matthew Goode či Roland Møller, přičemž všichni mají co hrát, byť předposlední jmenovaný se v roli krále Zikmunda objevuje většinou osamocený, což k problémovému vladaři úplně nesedí.

 










 

Skutečná Achillova pata filmu se nachází v něčem jiném. Respektive takhle: není úplně dobré, že se nedaří ve větší míře přenést na obecenstvo emoce, takže se spíše stáváme nezávislými pozorovateli. Ale ještě složitější je to s vizuální stránkou. Dobová atmosféra sama o sobě není špatná a Jan Žižka jest skutečně špinavější a syrovější, než Statečné srdce. Jenže kdykoli probíhá noční sekvence nebo taková, jaká se odehrává kupříkladu v jeskyni, kameraman Jesper Tøffner neodvádí nejpreciznější práci. Naopak skladatel Philipp Klein dodal vcelku epický soundtrack, kde nepřekvapivě zazní i proslulý chorál Ktož su boží bojovníci (tady v podání Daniela Landa /rozhovor/, který ve své tvorbě pravidelně sahá pro historické náměty, přičemž ódu na fištrón rodáka z Trocnova, kam se v rámci této historické podívané také podíváme, nemohl vynechat).

Jan Žižka byl natočen za 56 dnů, což je téměř neuvěřitelné. Fakt, že na place zřejmě ne všechno běželo jako po másle, se přeci jen podařilo zakrýt ve střižně. Ostatně na postprodukci bylo moře času a navíc v ní postupně seděli Steven Rosenblum a Dirk Westervelt. Podíváme se na řadu výborně vybraných lokací a příběh si nechce nic komplikovat, což lze filmu přičíst ku prospěchu, jelikož z režijního a scenáristického hlediska ještě nějaký prostor pro zlepšení je, čehož si je hlavní strůjce patrně sám vědom, avšak z toho producentského zasluhuje obrovský aplaus! Evidentně platí, že když si Petr Jákl něco zamane, nepochybně (si) to splní. S Janem Žižkou se pustil do ošidného a současně obdivuhodného dobrodružství, ze kterého vzešel jako vítěz, s čímž mu vypomáhaly zlaté české ručičky ve štábu. Nenechal vzniknout další Kněžně Libuši (ačkoli ta opravdu není tak špatná, jak se traduje), naopak díky své odhodlanosti a svému nadšení pro věc stvořil biják, ke kterému se mnozí budou jistě rádi opakovaně vracet. I proto, že se mu vzhledem ke všem uvedeným známým okolnostem podařilo, aby po zhlédnutí probudil v divácích a divačkách českou národní hrdost.

P.S.: Možná přijde i (český) lev.


ROZHOVOR S HEREČKOU SOPHIE LOWE JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Bioscop