';
Vážení přátelé, v současné době se díky aktualizaci a úpravě systému setkáváme s krátkodobými výpadky, které odstraňujeme v co možná nejkratší době. Omlouváme se, zachovejte nám přízeň, těšíme se na vás!

Recenze: Sibyl

Vydáno dne 27.06.2022 (415 přečtení)
Kvalitně obsazené francouzské drama, jaké rozhodně stojí za zhlédnutí. Ne všem se asi bude líbit, ale i tak bude rezonovat delší dobu po odchodu z kina. 

 










 

To samé platí i pro turecký počin nazvaný Sibel, který vzniknul ve stejném roce a ve kterém se vpravdě uhrančivá Damla Sönmez dorozumívá speciálním pískacím jazykem. Jinak se oba projekty pochopitelně nedají příliš srovnávat. Kromě toho faktu, že oba mají ve svém středu hlavní hrdinku. Sibyl vypadá jako Virginie Efira, která rok poté natočila s Paulem Verhoevenem výbornou Benedettu. Přestože i tady uvidíme milostnou scénu, určitě nebude budit žádné kontroverze, což se dá vztáhnout na celý příběh, ve kterém má každá ze tří ženských postav nějaký svůj psychický problém. Podotýkám ženských – chlapi jsou buď úplně v pohodě, anebo jsou příčinou ženského problému.

Titulní hrdinka pracuje jako psychoterapeutka, jenže teď si usmyslela, že by chtěla psát knížky. Proto de facto ze dne na den propustí většinu svých klientů (pochopitelně k jejich nelibosti) a usedne k notebooku, na kterém chce vytvořit své parádní dílo. No jo, jenže kde na něj vzít inspiraci? Tu najednou zazvoní telefon, na jehož druhém konci se ozve hlas mladé ženy jménem Margot Vasilisová. Sibyl její žádost o setkání zprvu odmítá, ale pak souhlasí. A zjistí, že její nová klientka dostala hlavní ženskou roli ve filmu, který režíruje žena, která jest zároveň partnertkou představitele hlavního hrdiny, se kterým Margot čeká dítě. Nechat si ho nebo jít na potrat? To není to jediné, oč tu běží.

 










 

Největším nepřítelem tohoto snímku jest jeho střihová skladba, díky které si nemůžeme být stoprocentní jistí, v kolika časových rovinách se pohybujeme. Tenhle fakt nám přitom může dojít zpětně, právě až po odchodu z kina. Skutečně se odehrává řešení Margotiny krize, povídání s malým klučinou, co pro svůj klid zalézá do prádelny a zpívá si tam, přibližně ve stejné době, jako Sibylino setkávání s kolegou z psychologické branže, se kterým má poměr? Anebo se pohybujeme v různých obdobích? A jestli ano, jaký časový úsek je od sebe dělí? Ať je to tak nebo tak, nic to němění na tom, že sledujeme postavy, jaké na plátně nevídáme často.

Byť má pomáhat lidem s jejich psychickými diskomforty, sama rozhodně není v nejlepší pohodě. I díky tomu bychom ji rozhodně neměli soudit za její potřebu si zasouložit. Klidně i s týpkem, jehož prakticky vůbec nezná a který je navíc zadaný. Jeho vztah podle všeho ale za mnoho nestojí. A to se potom atraktivní psychoterapeutka složitě odmítá. Co na tom, že je tohle sblížení možná pouze součásti průzkumu pro psaní knihy ... Kdyby se Virginie Efira narodila o padesát roků dříve, klidně by mohla z fleku v noirových počinech suplovat za Lauren Bacall, Barbaru Stanwyck, Joan Crawford nebo Gene Tierney.

 










 

Maximálně prospěšný pro film je odjezd hlavní hrdinky na ostrov Stromboli, kde si ji vyžádá Margot, jejíž naštvání na kolegu-milence Igora (Gaspard Ullier)  dosahuje velikých rozměrů, což se promítá i do jejího hereckého výkonu, kdy ho kupříkladu při několikrát opakované fackovací scéně neváhá pokaždépraštit doopravdy. Zkrátka potřebuje někoho, kdo by mezi nimi dělal prostředníka/tlumočníka. Paní režisérka to totiž nezvládá, a proto sama uvítá příjezd odbornice, které by se mohla vyzpovídat ze svých obav a trápení. Aby se už neopakoval moment, během kterého ve své umělecké nerozvážnosti v rozčílení raději odplavala z lodi od neposlušných herců, takže se režie musela – k překvapení italského štábu – ujmout Sibyl. Začlenění neklidné sopky má rozhodně symbolický význam, tak jako například hlavní postavu půlicí zrcadla. Nutno dodat, že ten biják s Igorem a Margot bude nepochybně shitka, třebaže na premiéře se všichni tváří spokojeně … Tedy kromě hlavní hrdinky.

Sibyl není zrovna Sibyla, ale je to určitě velice zajímavý film, který zároveň nezapře, že jej režírovala žena. Především ústřední herecká dvojice ve složení Virginie Efira a Adèle Exarchopoulos se musela popasovat s ošemetností svých rolí, kdy v podstatě musí bojovat o diváckou přízeň. Sandra Hüller coby režisérka Mika si naopak na svou stranu diváky získává snadno, protože svým počínáním a jednáním vyvolává širší škálu emocí od lítosti až po smích. Kdyby o téhle Mice Sandersové vzniknul samostatný film, jistojistě bych na něj vyrazil už v den uvedení. A co se Sibyl týče, ledacos nasvědčuje tomu, že i při té své zvláštnosti bude zrát s každým dalším zhlédnutím.

FOTO: Film Europe
Hodnocení autora: 8/108/108/108/108/108/108/108/108/108/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Rozhovor: Nene Dnes

Oscarový (!) Jordan Peele na nás se svým třetím režijním počinem zase apeluje, abychom se rozhodli, jestli je génius... celý článek

DVD

Recenze: Cena za něžnost

Při šestapadesátém slavnostním oscarovém udílení proměnil tenhle počin ve vítězství pět... celý článek

Skylink

Hitlerova bitva s médii

O moci médií dnes nikdo nepochybuje. Dokonce se dnes v rámci jejich internetového prostoru mluví o kybernetické válce. celý článek

TV

Recenze: The Gray Man (Netflix)

Společně s Red Notice nejnákladnější (200 milionů dolarů) film z produkce Netflixu, který se natáčel i v České... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení