';

Recenze: Elvis (1979)

Vydáno dne 18.06.2022 (315 přečtení)
Od roku 2018 si průběžně zrecenzováváme filmy Johna Carpentera. Teď je ideální doba si přiblížit tenhle televizní počin, který v jeho kariéře nemá obdoby a který byl prvním biografickým projektem o Králi rock’n’rollu po jeho smrti dva roky předtím. 

 










 

Ve své kariéře se věnoval hlavně sci-fi a hororům. Ten nejkultovnější se nazývá Halloween. John k němu opět sám složil hudbu, protože k ní měl odmala díky otci hodně blízko, a tak dostal příležitost jít zcela mimo svoje zvyklosti a žánry. Úplně původně chtěl po vzoru Howarda Hawkse natáčet westerny, jenže těm v polovině 70. let do jisté míry odzvonilo. Zato producent a scenárista Anthony Lawrence psal o kovbojích například kdysi populární seriál Bonanza. Patrně především díky němu se kultovní filmař dostal k této zakázce, kterou rozhodně nepokazil, přestože se nemohl spolehnout na mimozemšťany všeho druhu, stylové přestřelky, nelidské sériové zabijáky, temné aerosoly, prokleté starověké čínské bojovníky, neviditelné lidi, zlomyslné děti, upíry, ba ani na psychicky narušená děvčata.

Elvisem zároveň začala mimořádně kreativní spolupráce s Kurtem Russellem, kterou dál rozvíjeli přes Útěk z New Yorku a sequel Útěk z L. A., ovšem stvořili také Věc a Velké nesnáze v Malé Číně. V podstatě co film, to klasika (snad až na toto pokračování). I tuhle jejich společnou prvotinu můžeme v rámci životopisných filmů o zpěvácích řadit velmi vysoko, třebaže ani stopáž dosahující na cca 165 minut nestačila k tomu, abychom dostali ucelený pohled na život legendy. Nebo alespoň na pasáže z jejího pestrého života, ve kterém došlo na situace všední, méně všední i zcela nevšední. Zcela nevšední díky mimořádnému talentu, který naprosto zásadním způsobem otřásl v 50. letech tehdejší hudební scénou a jehož unikátnost rozpoznáváme dodnes.

V Presleyho příběhu bychom našli podobnosti s Karlem Gottem (odkaz na knihu). Nejen v tom, že byli oba perfekcionisti, kteří pokaždé chtěli odevzdat co nejpreciznější produkt a na jevišti si vypomáhali osobitými pohyby. Oba navíc jejich profese nabíjela obrovskou energií a hvězdné manýry jim byly naprosto cizí, ač si byli vědomí své výjimečnosti (viz výborná scéna: „Jako kdo zpíváte?“ Odpověď: „Jako nikdo.“) Kvůli jejich proslulosti pro ně bylo nemyslitelné vyjít si třeba na jídlo do restaurace nebo na pěkný biják do kina. Však si Elvis taky v jedné scéně postěžuje, že si nemůže jen tak vyrazit do světa, aniž by se na něj nenalepila hromada fanoušků a hlavně fanynek. Ty nejoddanější čekaly u brány do jeho sídla Graceland klidně hodiny na to, aby jej alespoň zahlédly. Nutno dodat, že nejen při tomhle záběru tvůrci dost šetřili na komparzistech, resp. komparzistkách.

 










 

Elvisovi se v podstatě jenom ve dvou scénách vrátíme do jeho děství v Tupelu ve státě Mississippi. V jedné dostane místo jízdního kola kytaru, což zásadně určí jeho budoucí dráhu. Ve druhé si zajede popovídat k hrobu se svým bratrem-dvojčetem, který bohužel zemřel už během porodu (v dospělosti metaforicky mluví se svým stínem, což patří k highlightům celého filmu). Záhy je napaden šikanátorem, jenž mu později na střední pomůže, jelikož ho chtějí spolužáci ostříhat, zrovna když si vyrábí svůj kultovní účes. K tomu přidejme styl oblékání a skutečnost, že se narodil ve správné době – necelých deset roků předtím by bylo moc brzy, necelých deset roků potom byla doba rock’n’rollu už spíše na ústupu. Nicméně tématem nějaké osudovosti se tohle dílko nezabývá.

Nicméně v této souvislosti se nelze nepozastavit nad tím, že kdyby za Johnem Carpenterem přišli producenti až v roce 1989 nebo dokonce v závěru tisíciletí/století, zřejmě by odmítnul. A kdyby ne, výsledek by jistě vypadal docela jinak, ač už po svérázné sci-fi Dark Star, akčním nářezu Útok na 13. okrsek, mistrně znepokojivém Halloweenu a rovněž výživném televizním thrilleru Někdo mě sleduje! dokázal, že svoji profesi ovládá skvěle. Při sledování Elvise se spíše někdy nelze ubránit dojmu, že produkční podmínky nebyly ideální. V jiných pasáž to naopak vypadá, že během natáčení musela na place panovat veliká pohodička.

Nic to však nemění na tom, že film neustále uhání dopředu. Dost potenciálně zajímavých události v rychlosti přeletíme a věnujeme se obecným tématům, zvláštěpak lásce. Druhá polovina se totiž primárně zaměřuje na vztah s Priscillou Beaulieu, kterou potkal při vojenské službě v Německu v roce 1958 (krátce předtím, než zazpíval s kapelou „Helmutů“). V 50. letech to byla celkem běžná praxe. Vzpomeňme, že o tři roky dříve se evropské matce a americkému otci-vojákovi Davidu Willisovi narodil ve Stuttgartu syn Bruce. V každém případě Elvis se svou láskou řeší často věci, jaké mezi sebou řešívaly, řešívají a budou řešívat i jiné hvězdné páry typu Johnnyho Cashe a June Carter, Franka Sinatry a Avy Gardner nebo Jamese Browna a Dee-Dee Jenkins. Občas bychom si místo nich mohli dostadit i „obyčejné lidi“ a výsledek by byl při těch obecných dialozích patrně velmi podobný.

 










 

V první polovině sledujeme vztahy – jak mezi titulním hrdinou a jeho přítelkyní Bonnie, tak mezi ním a jeho matkou Gladys. Vůbec měl štěstí v tom smyslu, že rodiče podporovali jeho zájem o hudbu a nenutili jej za každou cenu splnit otcovo přání, aby se věnoval elektrotechnice. Dočkáme se rovněž vesměs úsměvných okamžiků z natáčení filmů, ve kterých si Elvis zahrál. A nepřekvapivě zazní něco okolo dvaceti songů, které přitom neodkazují na momentální rozpoložení hlavní postavy, takže texty nepomáhají rozvíjet příběh. Přesto si je pro jejich „hitovost“ rádi poslechneme. Ne vždycky tomu tak bude na koncertním pódiu. Výborné jsou momenty, kdy začne hrát na kytaru a zpívat pod stromem v areálu svojí střední školy, kdy vystoupí před dalšími studenty a studentkami, kteří si žádají přídavek, eventuálně před potenciálním manažerem, který nerozpozná jeho talent, což vyústí ve vzteklé rozmlácení kytary. Vynechat bychom neměli ani procítěný zpěv, během kterého dorazí naštvaná Priscilla.

Taky měla problémy s jeho zaneprázdněností, což bývá údělem manželek věhlasných umělců. Delší dobu věřila jeho slibům, že spolu budou trávit více času. Určitě to není tak, že by jí chtěl něco nalhávat. Ale při jeho statusu superstar bylo něco jako plnohodnotný osobní život zkrátka obtížně realizovatelné. Neustále byl v jednom kole, takže není divu, že občas vybouchnul – tu praštil lampou o zem, tu propustil všechny asistenty a kamarády. Možnost vyrazit jenom na obyčejný piknik se postupně stávala čím dál tím nepravděpodobnější. Naštěstí si pořád udržoval profesionalitu (na rozdíl od Judy Garland) a když už byla situace opravdu neúnosná, skoro na celou dekádu se stáhnul do ústraní.

 










 

Scenárista si chytře neodpustil pár budoucích předzvěstí. Vícekrát ale opustí potencionálně zajímavou linku – viz týpek, co po telefonu oznamuje, že ví, kdo chce Elvise zabít, či moment se „zastřelením televize“. Místo významnějších momentů, jaké se přihodily pouze jemu (např. co se týče ryze profesního života) se věnujeme univerzálním věcem jako třeba masážní lenošce. Takové trénování karate, do kterého se pustí, co se velikosti týče, v totálně neodpovídajícím záběru i Priscilla, působí dosti úsměvně, tak jako pronesení moudra o tom, že „v určitém momentu se mladá holka stane ženou“, nebo volání dceři před důležitým koncertem v Las Vegas, kde v 60. letech vystupoval i Karel Gott a měl tam určitě zůstat, protože by se nepochybně také stal celosvětovou ikonou. Ale zpět k filmu, který jest občas poněkud naivnější a navíc o středobodu svého zájmu neuvádí dostatek důležitých informací. Přesto má své velké, specifické kvality, na základě kterých rozhodně nebude patřit k titulům, na které bychom si nedlouho po jejich zhlédnutí ani nevzpomněli. Uvidíme, jestli to samé bude platit pro tohle zpracování.

Elvis z roku 1979 je tedy film, ze kterého by si tvůrci současných „biopiců“ o slavných zpěvácích klidně mohli vzít příklad. Pozoruhodný je i z toho důvodu, že sám Kurt Russell se v deseti rokách měl možnost s Králem rock’n’rollu setkat. Coby začínající herec jej při natáčení komedie Stalo se na světové výstavě kopnul do holeně. Podle vlastních slov tehdy nechápal, s kým má společné scény, avšak podle zástupu fanynek, které obkopily jeho auto pokaždé, když se blížil na plac, pochopil, že se „asi jedná o někoho slavného“. Pozdější představitel Snakea Plisskena ztvárnil Elvisova imitátora v počinul 3000 mil na útěku, v originálním znění promlouvá jeho hlasem taky ve Forrestu Gumpovi. Jeho spolupráce s Shelley Winters, Melody Anderson, pochopitelně s otcem Bingem (podle očekávání hraje Presleyho otce) a Season Hubley vyšla na výbornou. S poslední zmíněnou herečkou dokonce natolik, že se krátce po natáčení vzali. Tvůrci Elvise holt už tenkrát věděli, že jeho věhlas neuhasne ani půl století po podivném úmrtí. Jak řekne jeho manažer plukovník Tom Parker při natáčení jednoho z jednatřiceti filmů, ve kterých si otec Lisy Marie zahrál: „Režisér může být nahrazen, Elvis ne.“

FOTO: cinema.de
Hodnocení autora: 8/108/108/108/108/108/108/108/108/108/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Sibyl

Kvalitně obsazené francouzské drama, jaké rozhodně stojí za zhlédnutí. Ne všem se asi bude líbit,... celý článek

DVD

Recenze: Zemětřesení

Trochu navážeme na tento speciál, protože i pod Zemětřesení se podepsal Mario Puzo. Během prvních devíti červencových... celý článek

Skylink

Hitlerova bitva s médii

O moci médií dnes nikdo nepochybuje. Dokonce se dnes v rámci jejich internetového prostoru mluví o kybernetické válce. celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení