Zatímco ve stejném roce uvedené a komerčně vůbec nejúspěšnější Skleněné peklo mělo ve svém středu hned dvě megahvězdy, totiž Steva McQueena a Paula Newmana, obsazení Zemětřesení co do hvězdnosti vévodí Charlton Heston, jenž měl na kontě nejen Planetu opic, Majora Dundeeho, Desatero přikázání, Ben Hura, Chartúm, Omega Mana či Válečníka. Svou hereckou všestrannost potvrdil rolí Stewarta Graffa, který – tak jako ostatní postavy – zprvu řeší běžné starosti a problémy. Konkrétně v jeho případě manželskou krizi, která už patrně nepůjde zachránit. Přesto manželka velmi žárlí na začínající herečku a relativně čerstvou vdovu Denise Marshallovou (Geneviève Bujold), která má ještě malého synka a se kterou se hlavní hrdina začíná vídat. Je mladá, hodná a velice pohledná. Tak není divu, že se ji po těch několika katastrofických sekundách vydá hned hledat, protože jeho tchán a zároveň kolega z práce (Lorne Greene) se po záchraně několika lidí dostal zraněný, resp. přiotrávený do relativního bezpečí.

Dále nás zajímá svéráznější polda Lou Slade (George Kennedy), jenž při chytání zločinců klidně natáhne pěstí kolegovi z jiného okrsku, když ho nezajímá ani tak nebezpečný unikající zločinec, jako nabořený živý plot u sídla herečky Zsa Zsy Gabor. Miles zase trénuje motocrossový freestyle, jelikož si od něj zřejmě slibuje slušné výdělky. Přes svého bratra se s ním zná atraktivní Rosa (Victoria Principal s afro účesem á la Saxana či Pam Grier coby Coffy), která klidně vyrazí do kina na Tuláka z širých plání a která má po skončení otřesů tendence rabovat, což ji dostane do nepříjemné společnosti týpka Jodyho, který jest vlastně charakterově nejpozoruhodnější figurou, neboť v něm tahle extrémní situace probudila jeho extrémní podstatu.

Od začátku dostáváme náznaky, že se blíží zkáza na přírodní bázi (to ostatně vzhledem k názvu není žádné tajemství). Slabší otřesy následuje utonutí na obří Mulhollandské přehradě, u níž se dá při sledování tohoto žánru předpokládat, že po celou dobu nevydrží. To by zřejmě diváci a divačky tvůrcům neodpustili, kdyby nakonec k záplavě nedošlo. Přitom katastrofický žánr neměl příliš dlouhého trvání, ačkoli tituly do něj spadající si nacházejí cestičku do kin dodnes, byť v omezenější míře, než tomu bylo v sedmdesátkách. Nejblíže k Zemětřesení má asi San Andreas. Nutno přitom dodat, že co se efektů týče, jsou vlastně oba projekty na výborné úrovni, byť tento vzniknul o 40 roků dříve. Právem si v této kategorii vysloužil Oscara. Ten druhý patřil zvukařům, kteří rovněž odvedli výbornou práci.

 










 

Tak jako v několika filmech před tím i potom, opět platí, že nadřízení a zkušenější nevěří mladým kolgům a jejich názorům, což může ve finále nadcházející špatnou situaci ještě zhoršit. Režisér a producent Mark Robson zvládá poměrně s přehledem všechny aspekty svojí profese. Natáčel přitom podle scénáře Maria Puza, jenž nestihnul vytvořit další verzi, protože se musel věnovat Kmotrovi II, ve kterém Francis Ford Coppola znovu vycházel z jeho románové předlohy. Za překvapivé, ale současně taky nedůvěryhodné finále Zemětřesení tedy syn italských imigrantů skoro jistě nemůže. Zajímavé, že se chopil této naprosto odlišné podívané, kde se o mafiánech mluví pouze v jedné scéně. Nutno dodat, že postavy nejsou povrchové a ke všem si záhy vytvoříme nějaký vztah, na čemž má nepochybně svůj podíl jak kvalitní obsazení, tak nějaký ten vpravdě nečekaný twist. Dokonce fungují i vtipky pro odlehčení (viz napitý Walter Matthau v hospodě či štěňátko v kastlíku).

Zemětřesení svým způsobem vnáší pořádek do chaosu, neboť i když se při takovém počtu postav logicky využívá paralelního střihu, všechno je přehledně, ba až sterilně natočené, jelikož tvůrci se například vyhýbají ruční kameře. Navíc se postavy proplétají a linky některých se spojují, takže mozaikový střih rovněž prospívá orientaci v probíhajících akcích. Na pasáž nejfatálnější seizmické aktivity si musíme počkat celých 53 minut. Moc přírody pak sledujeme v dalších sedmi. Zemětřesení v Kalifornii není ničím výjimečným. Někteří z řad diváků a divaček jej v roce 1971 v podobném rozsahu zažili na vlastní kůži. A jak známo, osobní zkušenost prohlubuje zážitek nejen při sledování katastrofického bijáku. Z čistě filmařského hlediska se toho v rámci žánru mnoho nového vymyslet nedá. Leda, že by vzniknul počin nikoli přímo o dané (přírodní) katastrofě, nýbrž o odklízení velkých škod, které napáchala.

FOTO: cinema.de