Od verze Stevena Spielberga se v roce 2005 čekaly velké věci. Vždycky to tak je, když na nějakém projektu pracuje více mistrů svého oboru. Sem musíme započítat i Toma Cruise, o jehož oddanosti filmařině se všeobecně dobře ví, ačkoli tentokrát jakoby jeho zaujetí pro věc nebylo bezmezné – asi jej fakticky dosti rozptyloval tehdejší vztah s Katie Holmes. Přitom tři roky předtím s oscarovým režisérem stvořili famózní sci-fi Minority Report (recenze) podle předlohy Philipa K. Dicka, tedy jiného předního žánrového autora. Jenže u Války světů to vypadá, že se scenáristé Josh Friedman a David Koepp rozhodli upozadit nosná a stále aktuální témata knihy (např. respekt před technologickým vývojem, dopad války na člověka, …), aby vzniknul víceméně tradiční hollywoodský popcornový spektákl.
Na rozdíl od knihy, ve filmu se nenacházíme v Anglii, nýbrž v Americe. Přístavní dělník Ray Ferrier působí dojmem, že nemá žádné velké cíle, že chce hlavně nějak přežívat, což se při nadcházejících událostech vlastně může hodit. S manželkou Mary Ann (Miranda Otto) se rozvedl, ale na pár dnů teď bude hlídat společné děti – dospívajícího Robbieho, co má do školy napsat referát o francouzské okupaci Alžíru (vskutku nevšední téma pro mladého Američana), a také malou Rachel (v té době už zkušená herečka Dakota Fanning), která ještě potřebuje před spaním zpívat ukolébavky. Se svým otcem příliš nevycházejí, což je téma, které je Stevenu Spielbergovi z vlastní zkušenosti blízké, a proto se objevuje ve více jeho počinech.
Tuhle Válku světů jsem poprvé viděl v roce 2014. Krátce předtím, co šla do kin sci-fi Na hraně zítřka. Oba bijáky se nedají dost dobře porovnat. V tomto, který režíroval Doug Liman, prakticky není žádný prostor pro jakýkoli patos. Ovšem ke Spielbergovým filmům tak nějak patří. Tenkrát před osmi rokama mně přišlo, že ho nadávkoval o poznání více, než by bylo záhodno, stejně jako nešetřil tuctovými klišé. Při letošním zhlédnutí jsem se zase nemohl zbavit dojmu, že z pohledu toho nezbytného diváckého dojímání na pilu až tolik netlačil. To bude patrně dáno tím, že jsem se poslední dva roky při sledování takovéhoto žánru více soustředil na samotné chování člověka v krizi. Protože je vlastně jedno, jestli ji představuje (korona)virus nebo mimozemská invaze.
Válka světů je film, jehož největší chybou je fakt, že staví postavy nad příběh, neboli že se raději věnuje pokřiveným rodinným vztahům, než aby se koncentroval na vzniklou celosvětovou krizi. Zároveň platí, že se některé tyto postavy občas zachovají zcela iracionálně. Zvláště synek Robbie, jehož zmizení jest ovšem ku prospěchu. Prostě z nějakého důvodu nutně potřebuje zariskovat a vidět souboj vojáků s tripody, zatímco starostlivý otec, jehož pochopitelně stihne nařknout ze lhostejnosti vůči svým dětem, během jeho přemlouvání zjišťuje, že cizí lidé chtějí odtáhnout jeho dcerku pryč. Tohle přitom není žádná Sophiina volba – jsem přesvědčený o tom, že víc jako 90 procent rodičů by se vydalo chránit holčičku! Závěrečná scéna je sice fajn (i díky účasti Genea Berryho a Ann Robinson z původní verze), ale vlastně neměla být finální. Když Frodo hodí magický prsten moci zpět do útrob Hory osudu, příběh ještě nekončí. Ve Válce světů by taky bylo skvělé, kdybychom mohli sledovat, jak se lidstvo vypořádává se zkázkou, která není jenom fyzická, nýbrž taky psychická (a pro leckoho možná i ponižující a/nebo stresující). Nicméně to by zřejmě chtělo samostatné pokračování.
FOTO: cinema.de