A to nejen proto, že vypráví o Češce Heleně, co se během pražských studií zakoukala do Afghánce Nazira a nebála se s ním odjet do jeho blízkovýchodní země, aby se za něj provdala a stala se Herrou. Asi holt neviděla drama Bez dcerky neodejdu (a jemu podobné). A neobvyklá jí nepřišla ani skutečnost, že se na své vlastní svatbě nemůže smát, protože by to bylo bráno tak, že se až moc těší na svatební noc. Jedna z tisíce a jedné absurdní zvyklosti, které v arabském světě činí ženy vesměs nepříjatelně podřadné a ponižované. Ovšem pozor! Ze strany tvůrců pochopitelně nejde o žádný kalkul, vyprávět o Afghánistánu v době, kdy přitahuje pozornost světových médií kvůli tomu, že tam přezval moc Taliban. Moje slunce Mad je totiž počin, jaký vznikal dlouhé roky.

A veškerá ta náročná práce rozhodně stála za to. I když animovaných snímků, které se alespoň z části odehrávají na blízkém východě, případně tamní dění nějak reflektují, už samozřejmě existuje více. Vedle Persepolis a Valčíku s Bašírem se nabízí Teheránská tabu, ačkoli mezi Íránem a Afghánistánem bychom rozdíly našli, kór tedy ve druhé polovině roku 2021. Ženy v zemi s rozvinutější kinematografií třeba nemusí chodit zcela zahalené. Ale určitě panují i shody. Například co se šmelinou s americkými filmy (a možná i slepicemi) týče. Dokládá to jak jedna pasáž z Taxi Teherán, tak scéna z Mého slunce Mad, ve které koluje po Afghánistánu ošuntělá kopie Základního instinktu, na základě které mimo jiné vzniknul dojem, že všechny ženy ze Západu jsou coury. A většina obyvatel obou států by se bohužel shodla i v momentě, kdy typicky početná rodina, do které se Herra přivdala, sleduje zprávu o zabití Usámy Bin Ládina, neboť ve filmu máme rok 2011. Většina členů útoky na WTC schvaluje. Snad s výjimkou mimořádně osvíceného dědečka a pochopitelně hlavní hrdinky.

 










 

Titulní Mad (ze jména Muhamad) totiž rozhodně hlavní postavou není. Objevuje se coby nalezenec až poté, co se zjistí, že Nazir a Herra patrně nemůžou mít děti. Ničemu nepomáhají ani maminčiny speciální břečky k pití. Ani potom se tenhle podivný klučina ze severu nestává středobodem vyprávění. Jediné co, tak v zoo vleze nebezpečné šelmě do klece, ale nic se mu nestane. Ve zbývajících minutách stopáže už nepadne jediná zmínka o jeho potencionálně výjimečných schopnostech. Takových, jaké by mohly třeba zabránit nešvarům, jaké jsou v Afghánistánu, především v ranních hodinách, bohužel časté. Všichni jsou však za Madovu přítomnost rádi. A rád je i on sám, neboť jinak by zřejmě bezprizorně zůstal na ulici, což by nemuselo mít dlouhého trvání.

Daleko důležitější postavou je Nazir. Zprvu se tváří býti moderním, ba emancipovaným Afgháncem. Dokonce v působivé scéně překousne, že jeho žena už dávno není panna. Jenže postupem času ho začne sžírat žárlivost, což je asi nejčastější důvod agresivity afghánských mužů vůči svým manželkám. Rád by jí naplno ukázal, že ji má rád a že ho mrzí, když se k ní zachová nehezky, ale hrdost pramenící z tradice mu to zkrátka nedovolí, přestože to vede k dalším neshodům. Nejvíce zřejmé je to ve scéně, kdy společně autem razí na základnu pro humanitární zásoby. Nedůvěřivý Američan se s ním nechce bavit, a tak zakročí Herra a situaci zvládne. Ničmu nepomůže ani to, když jindy stráví pár desítek sekund sama v místnosti s jiným mužem. Chorobní žárlivci se holt vyskytují snad v každém filmu z téhle oblasti, který je určený pro mezinárodní publikum.

 










 

Takže ženy se musí zahalovat do burek a schovávat se před návštěvou. Jako když přijde s kolegy Američanka Heidi, která chce otevřít gynekologickou ordinaci a nemá pražádné pochpitení pro tu genderovou nerovnost. Dále tu máme linku s Nazirovou neteří Rošangol, co poprvé menstruovala a tím pádem už je zralá na vdávání. A opomenout nelze ani Frištu, po která se jmenuje knžní předloha Petry Procházkové, která v Afghánistánu cca 6 roků žila. Režisérka Michaela Pavlátová, jinak vecoucí katedry Animace na FAMU, vypráví tenhle příběh velice poutavým a maximálně zkušeným způsobem, díky čemuž spolehlivě po celou dobu udrží pozornost. Navíc s sebou nese silné humanitární poselství, nicméně snad i kvůli těm už z jiných projektů známých motivů, se asi nebude jednat o titul, který by snesl ta úplně nejvíc nejpřísnější kritéria a který by tudíž nesmírně nadchnul i po každém dalším zhlédnutí.

Moje slunce Mad zaujme také tím podle všeho věrně zpracovaným exotickým prosředím. A k dobru mu jistě musíme přičíst skutečnost, že oproti jiným animákům pro dospělé nepůsobí dojmem, že kdyby vzninul v klasické hrané podobě, výsledek by byl ještě sugestivnější. Zároveň na rozdíl od Teheránských tabu neobsahuje vlastně žádná hluchá místa. Každá scéna děj posouvá dopředu, což nelze neocenit. Stejně jako české znění, na kterém se podíleli například Zuzana Stivínová, Hynek Čermák, Ivan Trojan, David Novotný, Miroslav Krobot nebo Berenika Kohoutová. Existuje taky mezinárodní verze, která rozlišuje mezi češtinou, angličtinou a jazykem darí. Takže něco do sebe určitě mají obě, ačkoli v našich kinech, včetně žižkovského Aera, logicky převažuje ta česká.

FOTO: Aerofilms