Režisér Džafar Panahí se díky své tvorbě stal nepřítelem íránského režimu, a proto byl uvězněn. Za jeho propuštění přitom orodovaly takové osobnosti jako Francis Ford Coppola, Steven Spielberg, Robert Redford, Ken Loach, Robert De Niro, Oliver Stone či Juliette Binoche. Navzdory domácímu vězení a dvacetiletému zákazu činnosti tenhle pětapadesátiletý tvůrce stále potají natáčí filmy, které si i těmi nejnepravděpodobnějšími cestičkami nacházejí místo na prestižních festivalech. Jako třeba na Berlinale, kde Taxi Teherán získal Zlatého medvěda!

Režisér se v něm stává řidičem, který rozváží pasažéry po hlavním městě Íránské islámské republiky. Kameru má přitom povětšinou posazenou na palubní desce, občas události zaznamenává jeho spolujezdec, ale kamera nikdy ani na sekundu neopustí prostor taxíku! Tedy s výjimkou samotného závěru, kterým se Panahí opět nezdráhá říci, co se mu nelíbí na společnosti, která jej obklopuje. I předtím se při konverzaci s některými z pasažérů (např. paní s růžemi) dotýká ožehavých témat a s drobným nadhledem dokonce vzpomíná třeba na jednoho ze svých vyšetřovatelů.

V taxíku se mu postupně vystřídají mimo jiné učitelka, zloděj, dealer filmů, zraněný člověk a jeho manželka, pověrčivé babičky a sveze i svou malou neteř. Dalo by se napsat, že každá z těchto epizodek má nějakou svou pointu a žádné z nich nechybí humor. Dealer Omíd je režisérovým velkým příznivcem a klidně se svolením využije jeho telefon, Omídův klient si nechá poradit při výběru filmů, manželka zraněného pobaví svou netrpělivostí, pověrčivé babičky si s sebou vezmou „posvátné“ rybičky a malá neteř rozesměje svou vyřídilkou a svými až dospěláckými názory.

Všemu navíc přidává na působivosti dokumentární styl, díky kterému není zcela zřejmé, nakolik jsou tyhle situace nahrané a zrežírované, a nakolik skutečně nepřipravené/improvizované (jasno máme z logických důvodů pouze v té závěrečné scéně). Možná fakt, že film nabízí místo závěrečných titulků jen vtipnou zprávu o tom, že žádné nemá, by mohl ledacos naznačit. Na druhou stranu stejně jako to, že íránští herci a íránské herečky dokážou hrát skutečně velmi, velmi přesvědčivě (nejzářnějším a nejznámějším příkladem budiž oscarový Rozchod Nadera a Simin s Leilou Hatami, s níž jsem měl možnost se letos potkat na jejím pražském workshopu). Jisté je tedy asi pouze to, že chaos teheránské dopravy opravdu není zdánlivý.

Taxi Teherán v sobě má cosi nesmírně pozoruhodného. Jednak tu z originálního konceptu vycházející autenticitu bez jakéhokoliv přikrášlování, díky čemuž nám jsou realisticky přiblíženy poměry v současném Iránu. Vedle toho se také dozvíme o mentalitě tamních obyvatel, kteří přestože existují v ne úplně svobodné společnosti, dokáží tuto skutečnost jakoby ignorovat, najít si de facto téměř libovolnou zálibu a radovat se i z maličkostí. A co je asi vůbec nejdůležitější, Taxi Teherán je upřímnou ukázkou (ilegální) lásky Džafara Panahího k filmu jakožto médiu.

Kdy a kde bude tento film v rámci festivalu Be2Can k vidění se dozvíte tady.


FOTO: Film Europe