Estella jako malá hodně zlobila, a tak si od matky vysloužila přezdívku Cruella. Jednoho večera se spolu zúčastnily specifické párty v jedinečném sídle arogantní baronky von Hellmannové, co dělá hodně do módy. Její zlobení zapříčinilo, že dalmatini shodili matku z útesu. Potom se potulovala, až se – podobně jako Oliver Twist – dostala ke zlodějíčkům, kteří ji zasvětili do svého umění. A také jí zařídili práci v barončině luxusním módním podniku, byť zatím na postu uklízečky. Výhoda je, že v takovémto případě se dá profesně jenom stoupat nahoru, což se taky stane. Ale jeden známý náhrdelník může ledacos pořádně zkomplikovat a vyhrotit.

Materiály hojně upozorňují na skutečnost, že ač se jedná o Disneyovu, odehrává se v reálném světě, konkrétně tedy v Londýně v 70. letech 20. století. Tam bylo možné opravdu cokoli. A je to rozhodně zajímavé, s ohledem na projekty typu Země zítřka, slavnou tetralogii Piráti z Karibiku, Útěk na Horu čarodějnic, Prince z Persie: Písky času, Tron: Legacy, John Carter: Mezi dvěma světy, Alenka v Říši divů: Za zrcadlem, Kráska a zvíře, Mary Poppins se vrací, V pasti času, Aladdin, Mulan, …  A opomenout bychom neměli ani dva filmy se Zlobou, třebaže se od Cruelly odlišuje v mnohém.

O Cruelle se mluvilo jakožto o „jedné z nejznámějších záporných postav filmové historie“. To je hodně, hodně hodně přehnané tvrzení. Co se týče hraných děl, objevila se dosud ve 101 dalmatinech a jejich pokračování, přičemž – co si budeme povídat – oba tituly nejsou zrovna zapamatováníhodné. Takže stejně jako Mortdecai, také Cruella pro mě nejdříve byla velkou neznámou. Ovládá nadpřirozené síly? Umí kouzlit? Bude tady zase hromada psů? Tvůrci této novinky ji chtěli prozkoumat trochu zevrubněji. A jelikož je v současnosti celkově vzato moderní se zavedenými značkami experimentovat (Muž z oceli, Godzilla, Joker, …), nebylo vůbec snadné odhadnout, co nám nakonec naservírují.

 










 

Režie se nakonec ujal Craig Gillespie – chlapík, jehož filmografie začíná být čím dál zajímavější a pestřejší. Lars a jeho vážná známost je snímek, ve kterém se Ryan Gosling zamiloval do nafukovací panny a který měl všechny předpoklady k tomu stát se pěknou komedií, jenže ve finále se z něj bohužel stalo nedobré psychologické drama. Noc hrůzy by zřejmě nemohla být ani s lepším scénářem kvalitní hororovou podívanou, protože tenhle žánr nebude úplně režisérovým šálkem čaje. Biják Do posledního dechu už nabízí několik dobrých momentů a naznačil Craigův skutečný potenciál.

Pak už přišla Já, Tonya, kde se Gillespie do značné míry našel. Nenechal se svazovat žádnými žánrovými pravidly, přidal dost ironie i černého humoru, k tomu špetku bizáru a na světě bylo líbivé dílko, jaké to dotáhlo až k Oscarovi. U Cruelly, protentokrát údajně inspirované zpěvačkou Ninou Hagen či herečkami Joan Crawford a Elizabeth Taylor, je to podobné – nesvazování se pravidly, ale naopak trocha černého humoru a dost bizarních věcí. Díky nim vlastně nelze tento počin jednoznačně žánrově zařadit, tak jako se nedá pořádně určit, kdo má být cílová skupina. Děti to totiž jistě nebudou. Vždyť jak by mohly rozumět všem těm úletům, když je s velkou pravděpodobností pokaždé nepochopí ani dospělí?!?

 

Samozřejmě se může stát, že někteří nechají příběh příběhem a budou se jenom kochat pohledem na ty nádherné a rozmanité kostýmy, za které zaslouží Jenny Beavan velikou pochvalu a hlasitě si jimi řekla minimálně o nominaci na cenu Akademie. Aby ne, když se pohybujeme ve světě módního návrhářství. Také maskérky by měly mít při březnovém slavnostním udílení slušené šance na vítězství, přičemž nejde jen o ty černobílé vlasy. A nemuselo by zůstat u dvou nominací, protože s výše zmíněnou skutečností souvisí, že Cruella nabídla dvě výrazné úlohy pro herečky.

Emma Stone si protiklad Cruelly i Estelly vyloženě užívá a díky jejímu hereckému projevu, při kterém dává konečně naplno najevo svoje komediální nadání, číní z Cruelly de Vil nakolik pozoruhodnou postavu, že nás záhy přinutí, abychom ji přijali a s radostí sledovali tohle její zábavně-bizarní počínání. Emma Thompson ztvárňuje arogantní baronku (vcelku trefně označovanou za mix Coco Chanel a Vladimira Putina). Po titulech Zachraňte pana Bankse a Late Night se znovu pustila do charakterově podobné role. Tentokrát však dostala příležitost se díky té (punkové) stylizaci o něco více odvázat, což filmu jedině prospělo. Paul Walter Hauser zase přepnul z velice seriózní úlohy Richarda Jewella v suše hláškujícího zlodějíčka, což v jeho podání taky funguje. A pozor! Mark Strong nehraje záporáka!!!

 

Jakkoli se to možná nemusí na první pohled zdát, Cruella nabízí i jistý psychologický podtext. Tedy ne z toho úhlu pohledu, že se hlavní hrdinka kamarádí s týpkem z módního krámku, co poněkud připománá Warhola (nikoli Marhoula). Podtext se týká jak té ztráty na začátku, tak pozdějšího zjišťování svého původu, po kterém víceméně definitivně přestane přemýšlet o důsledcích svých rozhodnutí. Nabízí se srovnání s Harley Quinn, že by byla Cruella její přístupnější verzí. Nicméně není to zcela patřičné. Takhle, obě dámy si jedou to svoje, to rozhodně. Jenže každá jinak.

Cruella není jenom potěšením pro milovníky a milovnice bizarních absurdit (jejichž rozpočet se mohl vyšplhat až ke 200 milionům dolarů). Cruella je zároveň energická jízda, jaká nabízí, tedy vedle nějakého toho večírku, za jaký by se možná nemusel stydět ani Velký Gatsby, taky nadstavbu nad obvykle kvalitní hollywoodské řemeslo. Kupříkladu jednozáběrový průlet jejím pracovištěm jest dokonalost sama! K tomu připočtěme výborný střih, nesmírně úderný soundtrack i vstřícnější vztah vůči pejskům … A vyjde nám, že do Cruelly se prostě nejde nazakoukat. Ač není úplně dokonalá, stejně je moc fajn.

FOTO: Falcon