Více o Tronově světě si můžete přečíst (pokud jste ho ještě nečetli) nebo připomenout (pokud jste ho už četli) v našem speciálu. Určitě ale neuškodí, když si zopakujeme alespoň děj tohoto filmu. Kevin Flynn (Jeff Bridges), jeden z nejlepších programátorů, se před lety ocitl v kyberprostoru, odkud musel spolu s programem Tronem omezit schopnosti nevyzpytatelné Centrální jednotky, a také chtěl dokázat, že všechny jeho nápady byly odcizeny. Musel ale čelit všemožným nástrahám, jako například soubojům s disky nebo jízdě na světelných motocyklech, tzv. světlocyklech. Teď, několik let poté, už je šéfem gigantické společnosti ENCOM a má malého syna. Jednoho dne ale Kevin zmizí. Když jeho syn Sam (Garrett Hendlund) dospěje, dozví se o signálu z otcovy staré herny a vydá se tam. Objeví tajnou místnost se superpočítačem a neopatrnou manipulací se za pomoci laseru, který digitalizuje skutečné objekty, dostane do kyberprostoru také. Jeho otec je tady už řadu let uvězněný, přestože se výrazným způsobem zasloužil o zdokonalení tohoto světa. Teď je ale jiná situace, protože tu vládne zlosyn, který se chce dostat i na náš svět díky Kevinovu disku (disky jsou velmi důležité, jsou zdrojem energie a jakousi paměťovou kartou). Tomu musí Sam, Kevin, a také jeho šikovná spolupracovnice Quorra (Olivia Wilde) zabránit.

Předně je třeba „říci", že kyberprostor, ve kterém se většina filmu odehrává, vypadá opravdu skvěle, že by tam jeden klidně na chvíli vyrazil na výlet. Díky využití nejmodernějších technologií se tvůrcům podařilo stvořit velmi neobvyklý svět, který v dějinách kinematografie nemá obdoby. Na rozdíl od prvního Trona působí kyberprostor poměrně realisticky, přestože využívá podobné prvky, které můžeme vidět právě v osmadvacet let starém originále. Ten tehdy ukázal, že klidně lze kombinovat počítačovou animaci s hereckou akcí. Přesto byl ale tento pokus i pro tehdejší diváky příliš okatý, a Tronův svět pro ně zůstal pouhou fantasií. Kdežto teď, v jedenadvacátém století, kdy jsou počítače nedílnou součástí společnosti a digitální triky a technologie jsou natolik vyvinuté, že díky nim můžeme vytvořit téměř cokoliv, je možné uvěřit, že takový kyberprostor, jaký zobrazuje Tron Legacy, může skutečně existovat.

Je trochu zarážející, že tvůrci hodně těží z původního filmu, který je mimo Severní Ameriku velmi málo známý. Určitě by udělali lépe, kdyby film pojali podobným způsobem, jakým to minulý rok udělal J. J. Abrams se Star Trekem. Spolu se scenáristy Robertem Orcim a Alexem Kurtzmanem se rozhodl podat nové dobrodružství posádky vesmírné lodi USS Enterprise tak, aby případná neznalost předchozích dílů série divákům vůbec nevadila. Výsledek byl takový, že už tak početná fanouškovská základna trekkies se díky tomuto spektáklu ještě o několik dalších tisícovek rozrostla. V případě filmu Tron Legacy ale bohužel nic takového nehrozí.

K nejlepším momentům filmu patří určitě souboje s disky a souboje na světlocyklech, které za sebou zanechávají úžasné stopy, a které se postupně objevují ze speciálních obušků. A ještě k tomu způsobem, který se nedá popsat jiným slovem než „cool". Škoda jen, že scénář nedovolil hlavním představitelům se na nich více vyřádit. Oproti tomu scéna, kdy zve Kevin svého syna a Quorru na večeři, je přinejmenším velmi pochybná. Na večeři? V kyberprostoru? Opravdu by mě zajímalo, kde by se tam dal sehnat třeba vepřový řízek, tvarohový koláč, nebo červená paprika. Při této scéně se opravdu jeden nestačí divit, ale hlavně že si hlavní hrdinové pochutnali, ať už to jedli cokoliv. A digitální Jeff Bridges coby Clu se také nevyvedl úplně dokonale. Skoro by řekl, že Arnold v Terminator Salvation je o něco zdařilejší, a to "vznikl" ještě složitějším způsobem.

Co se 3D týče, je naprosto šokující. Bohužel v negativním slova smyslu. Na začátku filmu se objeví zpráva, či spíše upozornění, že film obsahuje i několik 2D scén. Brýle si ale máme nechat po celou dobu. Teprve až po přenesení děje do kyberprostoru se „zapne" i třetí rozměr. Něco podobného kdysi udělal Robert Rodriguez ve třetích Spy Kids. V té době byla ale 3D technologie ve filmu stejně neobvyklá jako sníh na poušti. Přesto, nebo možná právě proto, 3D solidně fungovalo. I díky zmíněnému počátečnímu upozornění očekává divák filmu Tron Legacy při přechodu z 2D na 3D obrovský efekt. Ten se ale nedostaví.

Ba právě naopak - mezi 2D a 3D prakticky není žádný rozdíl, přestože tvůrci vehementně slibovali další technologický pokrok v trojrozměrném zobrazení! Toto nemile překvapí a někoho třeba až poleká, tak jako mě. Možná i z toho důvodu lze číst i v "trojrozměrném" obraze titulky, protože jinak, jak jistě z vlastní zkušenosti víte, je „3D čtení" poměrně problematické. Například při sledování 3D verze Avataru pro mě bylo poměrně složité, a to tam titulků bylo pomálu. Ale sledování otitulkované 3D verze filmu Tron Legacy (ona dabovaná vlastně ani neexistuje)? „No problemo." Pokud se tedy na film do kina chystáte, tak věřte, že klasickou dvourozměrnou verzí se o nic neošidíte.

Tron Legacy je určitě pozoruhodný počin. K nejlepším filmům letošního roku sice patřit nebude, ale i tak jistě zaujme. A to nejen neotřelým příběhem, ale hlavně úžasným designem všeho, co se v něm nachází. Díky tomu je velmi pravděpodobné, že (na rozdíl od staršího brášky Trona) některou z případných oscarových nominací promění ve vítězství.