Těžko říct, jak je možné, že se o této události skoro neví. Nabízí se tehdejší absence současných modernějších technologií a fakt, že internet a sociální sítě v polovině devadesátek ještě nebyly takovým fenoménem, jako například při výbuchu bomby na maratonu v Bostonu. Na druhou stranu o útoku na izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 se mluví dodnes (rozhodně nejen kvůli tomuto dramatu Stevena Spielberga). A to už uplynulo bezmála půl století. Že při olympijských hrách v Atlantě vybuchla v Centennial Parku bomba, o tom, kór u nás, snad nikdy pořádně nemluvilo.

Možná za to může skutečnost, že díky duchapřítomnosti člena ochranky Richarda Jewella nebyly následky totálně fatální – dva lidé zemřeli a přes 100 jich bylo zraněno. Kdyby nezasáhnul, mohla být obě čísla o poznání vyšší. Ve filmu je to však zobrazeno tak, že byla náhoda, že místní chuligáni podezřelý batoh převrhli, takže nálož nevybuchla do davu, nýbrž do vzduchu. Pak dalo práci lidi evakuovat, s čímž už Richardovi pomáhali ostatní sekuriťáci. Jasně, podezřelého báglu si všimnul první, leč rozhodně to nebylo tak, že by podobně jako Desmond Doss vynášel z nebezpečné zóny jednoho člověka po druhém.

Jenže s Richardem Jewellem to je trochu složitější. Už deset roků předtím, když ještě dělal v podstatě uklízeče v jedné malé právní firmě, si všímal věcí, kterých si skoro nikdo jiný nevšimnul. Ostatní ho proto považovali za podivína. Kromě právníka Watsona Bryanta. Jenže Richard prostě jenom chtěl policii, protože si přál pomáhat lidem a dělat práci, která má smysl. I jako dozorce na vysokoškolské koleji všechno myslel v dobrém, jenže se to často obrátilo proti němu. Vedle jeho záliby v dodržování zákonů měl zároveň trochu nadváhu, takže bylo složité si najít děvče. I po třicítce bydlel u matky ... Vlastně není divu, že se pro FBI záhy stává hlavním podezřelým.

 










 

Zavolá tedy Bryantovi, který mu má pomoci, přičemž situaci komplikuje, že se díky předchozím školením vyzná ve výbušninách i ve zbraních. A taky nějakou dobu neplatil daně. Ctižádostivá a senzacechtivá novinářka Kathy Scruggsová využije své atraktivity a výměnou za sex s agentem Tomem Shawem získá téma pro svůj článek, čímž nebohému Richardovi Jewellovi a jeho matce udělá ze života peklo. Nutno podotknout, že se Tom zachoval poněkud naivně, když nejprve Kathy řekl o Richardovi. Ona – jakkoli zkušená manipulátorka, hotová femme fatale – se však alespoň v tomto případě zachovala férově a agentovi dala i přesto, že už měla, po čem toužila.

Kathy si zahrála okouzlující Olivia Wilde a nutno dodat, že ji zahrála velice přesvědčivě. Protože všechny postavy v Richardu Jewellovi jsou velice dobře napsané, tj. mají určitou hloubku a někdy i pozoruhodný oblouk. To znamená, že třeba zrovna Kathy nemohla hrát jenom krásná herečka, nýbrž krásná herečka, která opravdu dokáže předvést kvalitní herecký výkon. Představitelka Richardovy matky Kathy Bates to zřejmě i kvůli tomu projevu pod americkou vlajkou dotáhla až k nominaci na Oscara. Zato Paula Waltera Hausera, jenž hraje rovněž skvěle a navíc je svému předobrazu i fyzicky hodně podobný, nominace minula. Snad proto, že není tolik známý. I na plakátu vidíme jeho jméno až za slavnějšími kolegy a kolegyněmi, přestože hraje hlavní roli. 

 










 

Pak tu máme Jona Hamma jakožto agenta Toma Shawa – podotýkám jediné fiktivní postavy, která však do jisté míry pomáhá, aby ten příběh lépe držel pohromadě. Speciální zmínku zasluhuje Sam Rockwell, který naznačil svoje schopnosti už v Milujte svého zabijáka, kde však kvůli konceptu jeho herecké umění tolik nevyniklo. Přeceňovaný Moon nechme stranou a povězme si, že v posledních letech na sobě evidentně hodně zapracoval a obtížné, přestože/protože brilantně napsané role v projektech Tři billboardy kousek za Ebbingem, Vice a Richard Jewell ztvárnil bravurně a s velkým přehledem. 

Tak jako Clint Eastwood režii svého osmatřicátého celovečerního hraného filmu! A to už poněkolikáté musím zopakovat, že v poslední květnový den roku 2020 oslaví devadesátku! Stejně jako v případě Pašeráka, taky tentokrát vypráví lehce oldschoolově, což mimo jiné znamená v pomalejším tempu. Ročně není v kinech k vidění mnoho takhle natočených filmů a o to vítanějším zážitkem se Richard Jewell stává. Kameraman i střihač zaslouží veliké uznání, jelikož také z výtvarného hlediska je na film radost se dívat. A vše podstatné stihneme vždycky předčíst, neboť se často stříhá pouze tehdy, kdy je to opravdu nutné – např. pro získání nějaké nové informace.

Vedle té jedné fiktivní postavy se při sledování Richarda Jewella nelze ubránit dojmu, že víc věcí se tenkrát asi takhle neodehrálo. Bylo by obrovským překvapením, kdyby ano. Takže byly spíše pokaždé změněny za účelem dramatizace a ucelenosti audiovizuálního díla, což představuje samozřejmě správnou cestu, se kterou si zdaleka ne všichni scenáristé, kteří zpracovávají námět podle skutečné události, dokážou poradit. Billy Ray to zvládnul, ačkoli zhruba na dvou místech se nelze ubránit dojmu, že pro plynulejší vyprávění a pro zesílení naléhavosti tématu nějaká ta důležitá scéna chybí. Ovšem správně (i po měřené chůzi po ulici k telefonu) zmiňuje, že Richard mohl mít komplice. A na závěrečné schůzce s FBI trefně zazní v přesném znění věty a argumenty, které předtím určitě napadnou nejednoho diváka – něco podobného se mně naposledy, možná trochu paradoxně, přihodilo při sledování Dezertéra.

 










 

Režisér nechce předkládat detektivku – už při telefonátu po položení bomby nám je jasné, že Richard je nevinný, byť předtím hrál na automatu arkádovou střílečku (vzpomeňme na Elephanta, kde to vypadá, že kluci na školu zaútočili právě kvůli hraní FPS počítačových her). A zároveň film nepohlíží na agenty FBI jako na nějaká monstra nebo jako na úřad plný neschopných, líných a vychytralých (lstí se z titulní postavy snažili vytáhnout doznání) jedinců, kteří raději shodí vinu na prvního člověka, který jim přijde na mysl, aby se vlk (v tomto případě po identitě atentátníka rychle prahnoucí veřejnost) nažral a koza (samotná FBI) zůstala celá. Kdepak, agenti jenom dělali svoji práci a jak bylo naznačeno, variantu, že útočníkem byl sám Richard, nešlo vzhledem k jeho profilu vyloučit. Spíše byl problém, že se celá věc dostala do tisku.

Ještě se na skok vraťme ke scéně kolem objevení bomby. Vzhlem k tomu, že na rozdíl třeba právě od Mnichova ’72 jsem o bombě v Centennial Parku nikdy nikde nikoho neslyšel vyprávět, domníval jsem se v kině, že Richard Jewell bombu objevil úplně včas a tím pádem ani nevybouchla. I s tímhle mým přesvědčením se napětí v momentě, kdy ji prohlíží Richard a posléze pyrotechnik, dalo krájet. A evidentně to není pouze otázka dramatické hudby, jako spíše režijního vedení a úhlu kamery. O to větší pak bylo překvapení, když bomba vyletěla do luftu.

Richard Jewell je příběhem lidského, z honby za úspěchem a z přehnané ctižádosti pramenící omylu. Ač se po roce 2000 našel skutečný viník, pro spoustu lidí jím zůstal právě Richard. Je to podobné, jako když se jistý amatérský detektiv Gareth Penn více než třicet roků zabýval tím, že chtěl dokázat, že jedině profesor Michael O’Hare jest skutečným Zodiacem. Protože proč? Inu proto, že obrovská hromada lidí pořád věří tomu, že co viděli v televizi, v novinách nebo v současnosti na internetu musí být nutně pravda! Zároveň i tenhle případ dokazuje, že FBI a média se potřebují, nicméně ne vždycky je to ku prospěchu. Samozřejmě Richardovi po celou dobu držíme palce – nejen proto, že víme o jeho nevině, nýbrž také kvůli tomu, že bojuje proti velké instituci. Proto lze scénu, ve které to „natře“ FBI za použití argumentů, u kterých určitě nejsem jediný, kdo si už předtím říkal, že by takové měl použít, bez obav považovat (spolu s navrácením věcí, včetně těch nejosobnějších) za tu nejlepší a nejpamátnější. Kdepak, tenhle film určitě stojí za zhlédnutí a těšme se na Clintův další, protože podle vlastních slov polevovat rozhodně nehodlá!

FOTO: Warner Bros.