Na první pohled se to zdálo býti zcela potřeštěným nápadem, že by takovýto projekt režíroval Guy Ritchie, nicméně i v Aladdinovi najdeme zloděje a najdeme tady také prostor pro slušnou akci. Téměř úvodní spektakulární záběr (téměř, neboť celý film je v podstatě orámován scénou, ve které otec vypráví tenhle příběh na lodi na širém moři svým dětem) nám ukáže ledacos podstatného z města Agrabah. Zjistíme, že místní sultán (ne, není to vousatý Joaquin Phoenix) má dceru Jasmínu, která ráda chodí v přestrojení mezi obyčejný lid, díky čemuž potká Aladdina, který jí sebere náramek, ale později zase ho vrátí. Často jej doprovází opička Abu, která je – stejně jako ten tygr – kompletně digitální, avšak vypadá velmi fotorealisticky.

Začátek filmu tedy spolehlivě vtáhne do děje, nicméně pak najednou zazní první písnička a my víme, že sledujeme další muzikál, který vůbec nepotřeboval být muzikálem. Kvůli tomu navíc vzniká dilema, jestli zvolit dabingovou verzi, kde jsou texty dobře přeložené a celkově není špatná, nicméně slyšet původní hlasy herců a hereček je zkrátka vždycky lepší. Tím spíše, když umíte anglicky a ani u textů nepotřebujete číst české titulky. Místo toho si tak naplno můžeme užívat vizuální stránky, která je pestrá a líbivá, jakkoliv zároveň nepochybně kýčovitá. A občas jasně rozpoznáme, co se natáčelo před greenscreenem, což by se u 150+ milionů dolarů drahého bijáku stávat nemělo.

Větší nedostatek však představuje skutečnost, že expozice jest opět natahována do zbytečné a neúměrné délky. Trvá to, než zlomyslný Jafar se svou kobrovitou holí přivede Aladdina k lampě do Jeskyně zázraků. Ale pak se děj konečně naplno rozjede a většina vtípků funguje naprosto znamenitě. Ať už se jedná o princeznina popleteného nápadníka nebo nadpoloviční většinu džinových hlášek. Nejenže pobaví, nýbrž také pohladí. Současně s tím překvapilo, s jakou lehkostí zvládá Guy Ritchie ty romantické linie mezi Menou Massoudem s Naomi Scott a Nasim Pedrad (princeznina služebná) s … Raději nebudu prozrazovat.

Bohužel nám občas nepatrně vázne logika. Při hlubším zamyšlení nám dojde, že těch momentů, kdy se postavy zachovají poměrně iracionálně, se tady najde víc. Jde vlastně o takové to „proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě.“ Nejvíce to zamrzí během závěrečného zúčtování, ale protože nechci spoilerovat, jmenoval bych jednak moment, kdy se princezna Jasmína naštve, že princ Ali je ve skutečnosti Aladdin, přitom to díky báječné jízdě na létajícím koberci už dávno ví. Džin se sem tam chová v rozporu s pravidly a vypadá to, že minimálně pro jednu bytost (samotného džina či scenáristu) představuje napočítat do tří neřešitelný úkol.

Aladdin je rozhodně velice dobře natočený a velice příjemný film, přestože trochu zavání Bollywoodem, takže se srovnáváním s velkolepostí Lawrence z Arábie by měli být tvůrci opatrnější. Někteří, resp. možná spíše mnozí budou srovnávat s tím animákem, což se určitě dotkne i džina, jehož ztvárňuje Will Smith. Další vyloženě hvězdná jména sice chybějí, ale to stejně jako fakt, že ne každá Disneyovka se v poslední době proměnila ve zlatý důl, ještě neznamená, že Aladdin nemá potenciál atakovat na tržbách miliardovou hranici, tak jako Alenka v říši divů či Kráska a zvíře. Kvality na to rozhodně má.

FOTO: Falcon