Počin, jakým se tak trochu začal v jeho kariéře lámat chleba, jak jsme si naznačili už minule. Na druhou stranu bude jedním z těch, které rozdělují obecenstvo na dvě poloviny. Jedna byla po zhlédnutí spokojená, zatímco ta druhá nedokázala překousnout, že se neopakovala vysoká kvalita tvůrcových předchozích projektů. Protože zatímco v případě Šestého smyslu, Vyvoleného a Znamení byl slibný námět rozvinutý do podoby vynikajícího celovečeráku, Vesnice obsahuje nějaký ten dramaturgický nedostatek. Sice by se daly spočítat na prstech jedné ruky, ale jsou zrovna docela důležité.

Dál se jimi nehodlám zabývat, jelikož pro mě samotného je Vesnice prostě pohádka. Nejen proto, že si při sledování snad každý vzpomene na Červenou Karkulku a tím pádem i na Společenstvo vlků. Příběh zároveň dost připomíná ten obsažený v knize Running Out of Time. Nicméně v pohádkách se častokrát stává, že logika musí jít stranou, ačkoli strach hlavní hrdinky v lese tady opravdu příliš nedává smysl. Vzhledem k tomu, co bylo předtím řečeno. Ovšem nám tím nastává trochu podivná situace, jelikož se tento uvedený nedostatek podařilo pozoruhodně vykompenzovat tím, že tahle sekvence s sebou stejně přináší hutné napětí, které by se dalo de facto až krájet. Za to může více typických aspektů.

 










 

Jednak filmařská zručnost M. Night Shyamalana a kameramana Rogera Deakinse. Dále opět skvělá hudba od Jamese Newtona Howarda. Potom design těch, kterých se nemluví, tj. zrůdách, které žijí v lesích obklopujících titulní Vesnici. V ní se dostáváme do příjemného 19. století, kdy se k sobě lidé povětšinou chovali jinak než v současnosti. O důležitých věcech na tomto malebném místě rozhoduje rada několika starších. Dalo by se tvrdit, že to úplně nejvíc nejhlavnější slovo mají Edward Walker a Alice Hunt. První jmenovaný je otcem dcery Ivy, zatímco druhá uvedená má syna Luciuse, které je trochu jiný, než všichni ostatní. Nikoli jiný ve stylu „momentálně zavostalého“ Noaha Percyho. Prostě si rád dělá věci podle svého, má trochu problém s autoritami a především nesdílí všeobecná přesvědčení.

Tím se dostáváme k dalšímu aspektu a tím jsou herecké projevy. Zvláštní je, že se občas nelze ubránit dojmu, že jsou do značné míry přizpůsobeny divadelnímu jevišti než stříbrnému plátnu, nicméně tenhle přístup přesto funguje. William Hurt, Sigourney Weaver, Adrien Brody mají dost prostoru na to, aby nás svými schopnostmi a charismatem vtáhli do příběhu. Naopak Brendan Gleeson, Cherry Jones, Judy Greer, Michael Pitt, Jesse Einsenberg a samozřejmě také sám M. Night Shyamalan tady mají spíše (či určitě) pouze cameo. Ale nějak se přece začínat musí.

To platí vedle pozdějšího Lexe Luthora také pro sympatickou Bryce Dallas Howard, která hned získala hlavní roli a zhostila se jí obdivuhodným způsobem. Situaci navíc komplikovala skutečnost, že její postava je slepá, o čemž se ovšem s jistotou přesvědčíme až při utíkání k Balvanu oddechu, kde posedává Lucius, jehož ztvárňuje Joaquin Phoenix. Oba se pak postarali o jednu z nejpůsobivějších scén vyznání lásky, jakou jsem kdy ve filmu viděl! S tématem lásky (pomineme-li otcovskou/mateřskou lásku ke svým dětem) přitom Night v předchozích třech zmíněných projektech docela šetřil. Malcolm Crowe v poslední době se svou ženou Annou příliš nevychází a David Dunn s Audrey jsou také odcizení.

 










 

Opomenout v žádném případě nelze zvukovou složku, která opět vyniká zvláště při konfrontacích s „těmi, o kterých se nemluví“. Tím se vlastně dostáváme k velikému tajemství, ve své podstatě nikoli nepodobnému tomu, jaké střežil Dr. Zaius před ostatními svého druhu v Planetě opic. Ačkoli pro hlavní hrdinku Vesnice vlastně nemůže být až tak fatální. V každém případě tohle tajemství patrně diváky opět rozdělilo, rozdělí a bude rozdělovat na dvě poloviny. Jedna s ním bude vzhledem k okolnostem souhlasit, druhá ho bude považovat za neférové, ba možná až poněkud totalitní.

Vesnice je precizní film z hlediska výpravy. Díky tomu je atmosféra doby naprosto ukázková. Jenže ta tvoří při tvorbě audiovizuálního díla pouze jednu z několika složek. Většina z ostatních se rovněž pohybuje na velice kvalitní úrovni. Na zásadní twist tentokrát nemusíme čekat do samotného závěru, nýbrž zhruba do poloviny filmu, přičemž se dočkáme v podstatě hned dvou. Jeden z nich však bude předtím naznačen. Každopádně se pak laskavá mladá žena vydává na strastiplnou cestu za záchranou toho, co je jí drahé … jak už to tak v pohádkách bývá. Tahle je díky některým zamyšleníhodnějším tématům a temnějším scénám určena spíše pro dospělé. Na rozdíl od té, kterou Night natočil jako svůj další film a která se jmenuje Žena ve vodě (neplést s Ženou v moři!).

FOTO: cinema.de