Matka Elijaha Pricea (Samuel L. Jackson) porodila svého syna na počátku 60. let v jednom obchodním domě ve Philadelphii. Všechny děti brečí, když poprvé vykouknou na svět. Jenže maličký Elijah brečel mnohem více. Záhy se totiž ukázalo, že má zlomené obě ruce a nohy, protože trpí tzv. osteogenesis imperfecta. Jeho kosti se lámou velice snadno. Takový klučina sotva může jít hrát fotbal nebo dokonce vyrazit do zábavního parku na nějakou atrakci bez "vystýlky". Ano, je to svým způsobem zázrak, ale taky outsider. Jeho celoživotní vášní se tedy staly komiksy. A tak když matka chtěla, aby někdy vyrazil ven a neseděl jenom doma, umístila na lavičku na dětském hřišti přes ulici právě jeden takový komiksový sešitek (výborná scéna).

To David Dunn (Bruce Willis) žádné takovéto starosti řešit nemusí. David Dunn vlastně nemusí řešit vůbec žádné starosti zdravotního rázu, a tak může v klidu pracovat jako sekuriťák na místním stadionu. Jediné, co teď řeší, je rozpadající se manželství. Proto jednoho dne vyrazí kvůli práci vlakem do New Yorku a na zpáteční cestě nasedne do toho, který nese označení Eastrail 177. Když k němu přisedne sexy kočička, co zastupuje hráče amerického fotbalu, sundá snubní prsten a chce ji sbalit. Nevyjde to. O chvíli později díky svému daru vytuší, že něco není v pořádku ...

"Proč se na mě takhle díváte?" zeptá se David, když přijde k sobě. "Váš vlak vykolejil. Něco zřejmě selhalo. Zatím našli jen dva lidi, kteří přežili. Vás a toho muže. Má prasklou lebku a skoro celou stranu těla rozačkanou. A abych zodpověděl vaši otázku, mám dva důvody, proč se na vás tak dívám. Zaprvé proto, že to vypadá, že za několik minut budete oficiálně jediným přeživším té nehody. A zadruhé, nezlomil jste si jedinou kost. Nemáte ani škrábnutí." odpoví doktor, načež následuje jedna z nejsugestivnějších scén celého filmu.

Titulní hrdina vyjde na chodbu, kde nervózně sedí a postávají devastovaní příbuzní obětí tohoto železničního neštěstí. Přijde až ke své rodině. Zatímco syn jej bez rozmýšlení šťastně obejme, s manželkou se obejmou jen proto, že se to tak nějak očekává. Když jim syn spojí ruce, pustí se hned, jakmile se potomek otočí. Co by všichni ti ostatní příbuzní dali za to, kdyby mohli vidět a držet svého manžela, syna, otce, strýce nebo dědečka, že? Jaká ironie! Jejich vztah po tomto "zásahu zhůry" projde určitým vývojem, který dostane svůj patřičný prostor, který zároveň dopomáhá Vyvolenému k větší ucelenosti. Mnohem více se však bude řešit skutečnost, že osudy Elijaha Price a Davida Dunna se protnou, když mu první jmenovaný nechá lístek za stěračem (poprvé jej spatříme přes zrcadlo, pak v odrazu obrazovky a taky nosí skleněnou hůl) během mše ...

V době, kdy komiksové bijáky zdaleka nebyly v kurzu, protože Spider-Man Sama Raimiho byl teprve ve fázi přípravných prací a k premiéře Sin City Roberta Rodrigueze a Franka Millera bylo ještě dál, přispěchal M. Night Shyamalan, jenž byl tehdy na přelomu století/tisíciletí na vrcholu tvůrčích sil, se svou vlastní a vskutku originální komiksovou variací. Však se také sešitkům s barevnými obrázky věnuje v titulcích na samotném začátku filmu. Jeho hrdina se zdá být nezničitelný. Avšak proti síle jde často inteligence. Nutno dodat, že na Elijahovi se pobyt v Raven Hill v tomto směru přeci jen negativně promítnul. Myslí si to i jeho syn, který na něj namíří nabitou zbraň v přesvědčení, že se od něj kulka odrazí (další výborná scéna). K tomu díky dotyku i přes oblečení pozná zlé, ba až zločinné úmysly jiných lidí. Ale stejně jako Superman, i David Dunn má svůj kryptonit. Nesnáší vodu, protože ho jako malého topili, a tak chodí za deště výhradně v pláštěnce.

Doslova silná postava, avšak to platí i o akurátním Elijahovi v tom smyslu, jak skvěle je napsaná a jak Night vychytal celkový koncept. Dokonce až natolik, že se v jednu chvíli o Davida otře před stadionem paní, která vede za ruku svého syna, což by klidně mohl být malý Rozpolcený Kevin Wendell Crumb. David se totiž za nimi velmi seriózně otočí. Jeho Skleněný protějšek provozuje komikosvou galerii, přičemž tuto literární formu doopravdy pozdvihuje na umění. Kupříkladu zákazníkovi neprodá kresbu, když zjistí, že ji chce věnovat svému malému synovi, který z toho patrně ještě nemá rozum. Rozhovory mezi ním a Davidem nepostrádají myšlenku a ty správné otázky, včetně té bouračky na vejšce, kterou měl s nynější manželkou Audrey (Robin Wright), když ještě hrával americký fotbal. Přežili oba, a tak mohla začít pracovat na rehabilitaci.

Tady se bohužel dostáváme k tomu, že ani tenkrát nedokázal režisér vychytat, co je nutné vidět a o čem postačí nechat postavy jen promluvit. O té bouračce se toho namluví celkem dost. Z vystřižených scén dvě zasadil do Skleněného. Tu s knězem, který tvrdí, že David není Vyvolený, nýbrž pouze klikař, vlastně taky. Akorát v letošním (bohužel nepříliš povedeném) bijáku tuhle teorii nadhodí cvokařka Ellie Stapleová v podání Sarah Paulson. Co se zvedání činek v tělocvičně týče, rovněž správně zůstalo na podlaze střižny, protože v závěrečném sestřihu už tak obsáhne přidávání snad deset minut. Dlouhá je taky sekvence, kdy titulní hrdina vyrazí poprvé konat dobro. Ta působí jako nepatrně vytržená z kontextu, čímž dostává nádech surreálna.

Nelze nezmínit také scénu ze stadionu. Ne tu, ve které uvídíme v maličké roličce samotného režiséra, ale tu, ve které Elijah pronásleduje týpka, u kterého David naprosto správně odhadnul, jakou má u sebe zbraň. Nejenže je jako téměř celý film brilantně a nápaditě natočená (fakt to není o tom mít hlavně v každé scéně několik střihů), ale současně s tím nepostrádá osudovost a podtrhuje kontrast mezi oběma postavami. Z toho pomalu až naskakuje husí kůže! S rozborem jednotlivých scén (s výjimkou té jediné), jak samostatně, tak v rámci kontextu celého filmu, bychom mohli pokračovat do nekonečna. Včetně těch vztahových, tj. nejen v restauraci, nebo když David nese Audrey tak, že to vypadá, že se vznáší. O jejich vztahu vlastně prozradí více než jen to, co je zrovna zobrazeno.

Vyvolený je po všech stránkách mimořádně kvalitně propracovaný počin, kterému nechybí skoro nic, co bychom měli očekávat od mistrovského díla. V tomto případě možná tedy naopak malinko přebývá. Přesto měl být nominován v kategorii Nejlepší původní scénář na Oscara a nějaké ocenění by si snad zasloužili i herci. Nicméně Night ledacos vykompenzuje dalším nečekaným a nesmírně rafinovaným závěrečným twistem. A k němu přidá tři titulky, ve kterých prozradí, jak to bylo s postavami dál. To pohříchu nebývá u projektů založených na fikci častým jevem. Film, ač zdánlivě vyprávějící o nereálných panáčcích z barevných komiksových obrázků, tím vlastně získává famózní, ba možná až nadčasovou myšlenku. No jo, tehdy ještě dokázal Shyamalan své scénáře prošívat smysluplně.

FOTO: cinema.de