Takže, máme tady pět kladných postav (z toho dvě ženy), které se prostě vyjedou podívat na hrobeček a při té příležitosti to natáhnou ke staré rodinné usedlosti. Vlastně ani není důležité, jestli jsou mezi nimi vztahy příbuzenské nebo pouze přátelské. Je jedno, jestli je jeden hendicapovaný - do průšvihu se totiž řítí všichni. A není ani podstatné, že návštěva usedlosti neměla žádný hluboký význam. Ač tak vypadá, není zcela osamocená. V blízkém okolí se nachází benzínka … A také dům, který se na první pohled neliší od tisíců jiných domů v tehdejších (i dnešních) USA. Jenže na ten druhý se v domě dějí věci, jaké nechce nikdo zažít, protože by je nemusel přežít.

Tenkrát se mělo věřit, že tento počin vzniknul podle skutečné události. Avšak – na rozdíl od vražd v Amityville – šlo pouze o nápad režiséra Tobe Hoopera, jak nalákat více lidí. Ačkoli trocha z Eda Geina a dalších sériových magorů by se našla. Hororová ikona jednou takhle o Vánocích chtěla odejít z železářství, když tu najednou mezi lidmi spatřila motorovou pilu. V té době už měla na kontě jeden celovečerák. Díky tomuhle se ale stala legendou. Už pět roků před ní stvořil kolega George A. Romero Noc oživlých mrtvol, další významný mezník v rámci žánru. Oba se věnovali hororům po celou svoji kariéru, nicméně stvořit takovéto naprosto výjimečné mistrovské dílo se jim paradoxně už víckrát nepodařilo. Poltergeist víceméně zrežíroval Steven Spielberg a s pokračováním Texaského masakru zvolil Hooper podobný přístup, jako Romero s Úsvitem mrtvých.

Nutno podotknout, že v roce 1974 už tvořili také Lucio Fulci a Dario Argento, ale Tobe Hooper se v USA nebál posunout laťku přeci jen ještě o kus výš. Obecně bývá za první slasher považován Halloween od Johna Carpentera, který šel do kin čtyři podzimy poté. I tady máme skupinu mladých lidí (kteří se nechovají vždycky chytře), i tady máme maskovaného zabijáka, který je ohrožuje. Zatímco John se vydává cestou budovaného napětí, Tobe volí intenzivnější cestu. Protože nahánění maskovaným Leatherfacem, který je evidentně psychicky postižený a který využívá fatálně vrčící motorovou pilu, zvedá ze židle dodnes.

 










 

Přitom v současnosti jsme už zvyklí na ledacos. Texaský masakr motorovou pilou nezobrazuje násilí otevřeně, ačkoliv na tehdejší dobu pořád velice odvážně a dovedu si představit, že většina tehdejších diváků byla naprosto šokovaná. Zpočátku trochu mrzelo, že se jedná o off-screen vraždy. Nicméně i tyhle náznaky ve výsledku fungují znamenitě. Finále pak nabízí prvotřídní jak krvavý, tak v ještě větší míře psychický teror, který je vlastně ještě sugestivnější než ten krvavý, neboť když skončíte ve spárech pošahané famílie, nemůže to dopadnout dobře. Eli Roth v prvním ani druhém Hostelu psychologický aspekt prakticky vůbec neřešil, takže není divu, že se o jeho dílu nemluví výhradně v superlativech.

Samozřejmě ani v tomto bijáku se postavy nevyhnou stupidním rozhodnutím. Vždyť nakolik je bezva nápad vzít u jatek od pohledu podivného stopaře, který pak cestou plácá nesmysly, pálí fotky a řeže se do ruky? Potom jasně vidíme, že v okolí benzínky nacházejí se výhradně samí vidláci. A s těma nikdy není dobré se ani dávat do řeči, natož po nich chtít nějakou výpomoc. Nicméně ve srovnání s totálně nelogickými úlety, jakými nás hojně zásobují tvůrci současných hororů, je Texaský masakr motorovou pilou pořád v únosné a ospravedlnitelné normě.

Texaský masakr motorovou pilou vygraduje nekompromisní čtvrthodinkou. Závěrečná scéna na silnici pak nepostrádá poměrně překvapivé rozuzlení. Do značné míry se tím vykompenzují některá neoptimální rozhodnutí z předchozího dění, kdy režisér kupříkladu zbytečně přerušuje výbornou, plynulou hereckou akci střihem, až se nám z toho ve dvou případech může lehce vybavit „břečkoidní“ Bezstarostná jízda, ale také Psycho, ovšem z jiného důvodu (nechci spoilerovat). Jindy zase Hooper naopak nechá Sally (Marilyn Burns) celých deset minut nahánět zabijákem s titulním nástrojem. I tak dosahuje stopáž na pouhých 84 minut, což ovšem můžeme Texaskému masakru motorovou pilou rovněž přičíst k dobru, protože  - jak ostatně dokazuje i ta druhá část (nikoli remake, který má také něco do sebe) – další minuty by filmu bývaly mohly uškodit.

FOTO: cinema.de