Čtyři nejlepší kamarádky ztvárněné čtyřmi herečkami, z nichž nejmladší bylo v době natáčení šestašedesát, se scházejí každý měsíc, aby si pokecaly a doporučily nějakou knihu, kterou si pak všichni přečtou. Začalo to románem Strach vzlétnout a teď přišla na řadu postupně celá trilogie Padesát odstínů šedi, díky které si všechny dámy uvědomí, že na některé věci ještě není pozdě. Respektive že na některé věci nikdy není pozdě. Jedna je vdaná. O druhou se opakovně začne zajímat jeden starý známý. Třetí zkusí online seznamku. A čtvrtá se shodou okolností seznámí v letadle s velice vtipným, chytrým a bohatým pilotem. Jak tohle může asi dopadnout?

Chtěl jsem teď napsat trochu více o postavách, ale dříve bude vzhledem k tomu, jak zakončuju předchozí odstavec, asi nutné uvést na pravou míru, že Dámský klub si rozhodně na nic nechce hrát. Tvůrci si rozhodně neřekli: „Obsaďme výborné herečky a herce přes pětašedesát a pojďme natočit kultovní komedii.“ U některých hollywoodských romanťáren obdobný plán nepochybně zazněl, ale dopadlo to marně. Tvůrci Dámského klubu prostě jenom chtějí, aby se divačky (zdaleka nemusejí být nutně ve věku hlavních hrdinek) při jeho sledování cítily příjemně. A zároveň aby byla tahle podívaná minimálně z poloviny tolik koukatelná i pro chlapy, kteří je doprovázejí.

 










 

Všechny dámy mají nějaké sny a přání. A u některých se podařily nebo teprve podaří realizovat. Vivian má hotel. Sharon je soudkyně. Diane je vdova a má dvě dcery (jednou z nich je Alicia Silverstone z Batmana a Robina), které jí často předhazují, že už není nejmladší, ale to neznamená, že by nebyly chápavé. Carol by ráda vedla vlastní restauraci. Jenže teď se jejich cílem stane něco jiného. Nejde o to si dokázat, že ještě nejsou staré. A tvůrcům zase nejde o to tyto herečky vysvléknout, jakkoli by na tom v dnešní době asi nebylo nic vyloženě skandálního. Tím spíše, když všechny vypadají o 10-20 roků mladší. Jde o to si ukázat, že stáří nemusí být ten podzim (či dokonce zima) života.

V předchozím odstavci první jmenovanou hraje Jane Fonda, kolem níž se začne točit Don Johnson (no jo, jakmile jde o Padesát odstínů, nemůže u toho přece chybět někdo z Johnsonových). Jejich vztah je pěkný, dokud se v závěru nezvrtne zbytečně laciným směrem. Druhou jmenovanou ztvárňuje Candice Bergen, kterou lákají spíše nezávazné vztahy přes internet (stejně jako Richarda Dreyfusse), načež se dostaneme na jinou zásnubní oslavu, ani nevíme jak. Diane vypadá jako Diane Keaton, přičemž právě ona jest hlavní postavou. Skamarádí se s Andym Garciou a jejich linka je ze všech nejzajímavější i nejzábavnější. Dokonce tak, že by jistě bývala vydala na samostatný film.

A zbývá ještě Carol v podání Mary Steenburgen, které to opravdu sluší. Dalo by se napsat, že přibývajícím věkem čím dál tím víc (mně je jasné, že si kdekdo myslí, že ví, čím to je). Proto představuje její zápletka největší úlet. Spočívá totiž v tom, že ona se zhlédla v Padesáti odstínech natolik, že to prostě za každou cenu chce, jenže manžel nechce, a proto mu bylo nutné vymyslet smysluplný důvod, proč své laskavé a stále hezké ženě vzdorovat. Určitě by bývalo stačilo, kdyby se prostě ukázalo, že zrovna koukal na Neutečeš. Nakonec je ten důvod jiný. Sice v rámci tématu, leč docela za vlasy přitažený. Avšak rozhodně nebude spoilerem, že i v tomhle případě všechno dobře dopadne. Bohužel za cenu narušení milého tanečního vystoupení Mary Steenburgen, která se chodila učit k Lili Bordán.

 










 

Vedle některých nešikovných dialogů a těch tuctovým, neoriginálních minitwistů, se jistě dalo zapracovat na řemeslné stránce. Když se „holky“ sejdou poprvé v té místnosti, říkal jsem si, že by mohlo být velice pozoruhodné, kdyby ji už neopustili. Tedy ne že by tam zemřely, nýbrž by si pouze pestře povídaly (viz např. Pozemšťan, který je skvělý, nicméně dnes už o něm paradoxně nikdo nemluví). Nestane se. Místo toho to pak chvílemi trochu působí dojmem, že si debutující režisér není jistý, jestli natáčí celovečerní film nebo epizodu nějakého sitcomu. Nejvíce se však pere se zachováním jednoty místa a času. Na druhou stranu cílová skupina tohle asi příliš řešit nebude.

Dámský klub je komedie, kterou jsem ke zhlédnutí – podobně jako Ženy – hodně dlouho odkládal, ale nakonec předčila očekávání. I proto, že některé hlášky jsou mimořádně povedené. I proto, že je zábavné sledovat tu vyzrálost a nashromážděnou životní moudrost, kterou postavy promítají do svého chování a jednání. I proto, že má odpovídající soundtrack. I proto, že lehce paroduje ty tři romány o Christianovi a Anastazii, byť se z tohoto úhlu pohledu dalo, resp. přímo mělo zajít ještě dál. Svým způsobem je Dámský klub dámská odpověď na pánské Last Vegas. Akorát v Dámském klubu, který by se asi neobešel bez ženské scenárstické účasti, byl na začátku toho všeho ještě jednodušší, ovšem přesto celkem nosný nápad: touha si zasouložit v pokročilejším věku.

FOTO: Bioscop