Recenze: Slunovrat

Vydáno dne 21.08.2019 (240 přečtení)
Vábnička „od režiséra filmu Děsivé dědictví“ nezněla zrovna lákavě, ovšem dá se tvrdit, že se Slunovratem si Ari Aster vybral pro sebe velice vhodné téma. 

 










 

Jedná se o takové, jaké mě docela zajímá už od doby, kdy jsem si na střední školy vyslechnul se spolužáky a spolužačkami přednášku pojednávající o „nebezpečí náboženských sekt.“ Zajímá mě především psychologický aspekt celé věci. Jak se může člověk pomátnout na zdravém rozumu a slepě následovat někoho, kdo o sobě tvrdí, že je guru nebo polobůh nebo nový syn Boží nebo Třetí zjevení nebo vyvolený nebo „jeho veličenstvo doživotní prezident, polní maršál a pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, přemožitel Britského impéria v celé Africe a především u Ugandě?“ OK, v tomto posledním případě se to možná pochopit dá, protože se nebavíme o náboženství, nýbrž o politickém totalitním režimu, třebaže tyhle dva pojmy spolu v některých ohledech svým způsobem docela úzce souvisí.

Lidé v takovýchto komunitách často páchají nejpošahanější, nejujetější a nejbizarnější skutky, které přitom ani nepovažují za pohanskou zábavu. Ještě nic proti, pokud si třeba někdo založí v lesích Vesnici, kde se rozhodne žít jako v 19. století. Na mysli mám počínání, jaké můžeme vidět v dílech typu Aniara, Barbar Conan, Humr, Sekta, Dagon, Martha Marcy May Marlene, Kolonie a zejména Rituál, kterým se Aster evidentně hojně inspiroval, ba dokonce by se dalo tvrdit, že ho v některých ohledech dokonce vykrádá. Nepodezíral bych ho ale úplně z plagiátorství, protože tento horor z roku 1973 se dokáže atmosférou i některými obrazy pořádně zadřít pod kůži.

Takže zatímco v Děsivém dědictví působily některé ty bizarnosti značně nepatřičně a naprosto zcestně, ve Slunovratu se mohl třiatřicetiletý tvůrce pořádně odvázat a servíruje nám věci jako drogy, medvěda, sebeobětování skokem ze skály, souložení za aktivní účasti přihlížejících, zběsilé tancování o post Královny máje, která má možnost rozhodovat o dalších bizarnostech, eventuálně povídání o Ruby Radru – neboli knize nikoliv nepodobné bibli, kterou jinak píší věštci, což jsou osoby zplozené z incestu (podle nejvyšších představitelů sekty nejpozoruhodnější lidé). Jo, a samozřejmě pokud se chce žena sblížit s mužem, sbalí ho tak, že mu do polévky vhodí chlup vytrhnutý z oblasti svého přirození. A všichni nosí kroje a užívají si svou ujetost, což má možná co do činění s tím, že ujetí přece o sobě nevědí, že jsou ujetí.

Na samém počátku přitom byla skutečnost, že Aster po třech rokách skončil svůj vztah. Z toho vzninul tento film, za který ho ve Švédsku nebudou mít rádi, neboť je neukazuje v nejlepším světle (tak jako Prosíme přetočte v případě těch „švédovaných“ filmů). To už je lepší zabrousit mezi kanibaly než do téhle sekty. Christian (Jack Reynor) bydlí v USA a má další kamarády, z nichž ten nejdivnější se zmíní o své nové rodině v Evropě, načež ho všichni následují a ani po příjezdu jim nepřipadá nic zvláštní. Ani ty lektvary, o kterých vědí, že jsou pochybné, a přesto je vypijí. Na druhou stranu se dá pochopit naštvání, když kamarád Will Poulter dostane z*ebáno za to, že poch*al posvátný strom předků, ke kterému se sype popel zemřelých.

Vedle těch kamarádů (kteří, když dojde na diplomku, možná nejsou tak docela kamarádi) má Christian také přítelkyni Dani (Florence Pugh), která podle všeho není psychicky v cajku. A nebyla už předtím, co někdo důmyslně přistavěl trubky k výfuku, aby otrávil její rodiče i ségru. Možná to byla právě ta ségra, nicméně Dani ke svému duševnímu stavu také nemá neprůstřelné alibi. Takových nejednoznačností se tady vyskytuje víc a klidně bych vsadil nemalou částku na to, že to ze strany Astera není záměr, ale že si prostě neuvědomil, že každá mince má dvě strany, tedy že na jednu věc můžou existovat dva úhly pohledu.

Slunovrat obsahuje několik záběrů, které můžeme bez obav označit za technicky zcela dokonalé, což je při tom téměř neustálém ostrém slunečním (a přesto vlastně hororovém) světle teprve kumšt. Slunovrat jest do značné míry tím filmem o sektě, jakým jsem si vždycky přál vidět. Atmosféru má znepokojivou, vztahy mezi postavami jsou dostatečně zajímavě načrtnuté a bizarností si užijeme tolik, že si dovedu představit, že některým divákům, resp. spíše divačkám, nebude po odchodu z kina nějakou dobu úplně dobře. Pouze samotné finále není žádným nečekaným twistem, a jak bylo naznačeno, celkový dojem výrazně kalí ta podobnost s Rituálem, byť rozdíl bude v tom, že tam si hlavní hrdina uvědomuje, že se nachází mezi podivíny a nechce tam být, zatímco tady se to až na výjimky (které nedopadnou dobře) tolik neřeší. Taky bizarní.

FOTO: Aerofilms
Hodnocení autora: 7/107/107/107/107/107/107/107/107/107/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Skylink

Vidět a být neviděn

Nejsou-li svědci, není zločin. Jenže co když jeden svědek existuje a je to malý bezbranný kluk... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení

Copyright © 2003-2019, HyperMedia, a.s.. Všechna práva vyhrazena. Návštěvnost měří NetMonitor.
Šíření nebo publikování jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.

Load: 0.058/0.032
Partneři:
Hyperreality.cz | Hyperslevy.cz | Hyperinzerce.cz | Bleskove.cz | IQport.cz