V roce 1973 dochází v Chile k puči, po němž se moci na úkor Salvadora Allendeho chopil generál Augusto Pinochet se svou vojenskou juntou. To může být velikánský problém pro politicky aktivního Daniela, jenž podporoval sesazeného prezidenta. Se svou přítelkyní Lenou se dokonce ocitnou na národním stadionu, což vůbec nevypadá dobře. Maskovaný udavač zajistí, že je Daniel odvlečen, zatímco Lena je zanedlouho propuštěna. Pátrání ji dovede až do kolonie Dignidad. Láska překoná vše, včetně hrozícího nebezpečí, takže mladá žena neváhá a dobrovolně vstoupí za zdi tohoto izolovaného komplexu, aby našla svého vyvoleného.

Třebaže na to byla tak trochu upozorňována, vůbec by ji nenapadlo, že tu může docházet ke všemožným zvěrstvům od porušování základních lidských práv přes zneužívání nezletilých až po mučení odpůrců nového totalitního režimu. Vše přitom pevnou rukou řídí a organizuje bývalý nacista Paul Schäfer, který se nyní stylizuje do role kazatele a v jistém smyslu i vůdce s takovou mocí, že mu všechny jeho ovečky zobou poctivě z ruky. Tedy, určité výjimky by se snad našly, ale ty proti mnohonásobné přesile samy nic nezmůžou. Nebo snad ano?

O Kolonii Daniel Brühl řekl, že režisér Florian Gallenberger chtěl ukázat jenom něco z toho zlého, co se tam dělo. To znamená, že se nemusíte obávat ničeho ve stylu Hostelu nebo slavného (s)expoloitačního bijáku Ilsa, She Wolf of the SS. V podstatě tím úplně nejdrsnějším, co přímo uvidíme, je krátká scéna mučení po Danielově příjezdu, která mu poskytne příležitost, aby předstíral, že se z něho stal retard, což záhy začne využívat ve svůj prospěch. Tvůrci zároveň nekladou větší důraz ani na psychologičtější metody, třebaže to Schäfer zmíní. („Zlomit člověka bez fyzické újmy je umění.“) Když už, tak občas využívají eufemismů.

Takže Kolonie se vlastně z projektu, který mohl mít velkou sílu, a nebál bych se napsat, že vzhledem k námětu až oscarový potenciál, proměnila v divácky vstřícný film, na který se má v první řadě hezky koukat a který využívá pro větší napětí a dramatizaci standardních situací, jaké jsou k vidění i v zábavných hollywoodských spektáklech. Všechno je navíc prostě líbivě natočeno a sestříháno, díky čemuž se zkrátka to napětí nedaří plnohodnotně vytvořit, jelikož vzhledem k předchozímu průběhu není obtížné odhadnout, jak se situace v rámci dané scény vyvrbí. Ačkoliv to z tohoto pohledu není až tak marné, jako Ulice Cloverfield 10. 

Přitom vytěžit z toho nepochybně šlo mnohem více. Minimálně proto, že herci a herečky byli velmi trefně obsazeni, což platí především pro Michaela Nyqvista a  Richendu Carey. Víme, čeho jsou schopní, ale když hrozí, že odhalí, že Lena a Daniel jsou spřízněné duše, není to prostě až tak napínavé, jak by to mělo být. Kolonii (tedy filmu) totiž vlastně jinak doopravdy není, co jiného vytknout. Lokace jsou precizní, chemie mezi Danielem Brühlem a Emmou Watson funguje na výbornou, a fakt, že se jedná o dílo založené na skutečných událostech, v podstatě dostane další rozměr poté, co opustíme brány této kolonie.

Kolonie je navíc jedním z mála počinů, které se zabývají náboženskými sektami, resp. nebezpečním náboženských sekt. Takhle z patra mě napadají jen tři další – Martha Marcy May Marlene, Sekta a částečně také Až na krev, kde fanatický kazatel a současně s tím falešný prorok Eli Sunday sdružuje své nevinné „oběti“ v rámci Církve Třetího zjevení. Každopádně jestli jste tak už neučinili na Febiofestu, na Kolonii klidně vyražte teď, protože za zhlédnutí určitě stojí.

FOTO: CinemArt