Děj je zasazený údajně na periferii Říma, ačkoliv nabízí se i Neapol či dokonce Mega-City One, domov Soudce Dredda. Pointa zní, že bychom rozhodně našli přívětivější místa k životu. Taková, kde se to nehemží tolika přízemními existencemi. Marcello provozuje psí salon a evidentně sem nepatří. Napůl Otík z Vesničky mé střediskové, napůl hrabě Orlok. Snad pro svou jinakost ho ostatní uznávají a kamarádí s ním. Jenže to je jako v politice – někteří tam jdou s těmi nejlepšími úmysly, avšak málokdo obstojí jakožto sám voják v poli. A tak toho i na dobračiska Marcella začne být příliš, když ho obklopují charakterově tolik odlišní lidé.

Jako třeba Simoncino – obrovitý hromotluk, který rád řeší věci silou. Právě vztah, resp. konflikty mezi ním a Marcellem se stávají hlavním středobodem filmu, byť si musíme počkat, než se začne dít cokoliv zajímavého. Do té doby se dění může stočit několika různými směry. Není to ale tak, že bychom sledovali kontrast velkého, robustního a silného proti malému, hbitému a chytrému. Ani o jednom se totiž nedá tvrdit, že by byl chytrý. Nejlépe to demonstruje závěrečná „lest“, během které nebude nouze mimo jiné o krvavý obličej.

Režisér Matteo Garrone podává násilné scény hodně syrově a realisticky. Z jeho předchozích projektů víme, že častokrát sází na vizuální stránku. Dogman není výjimkou, byť by občas neškodilo více zasvítit. Jak v Gomoře podle knihy Roberta Saviana, který od jejího vydání v roce 2006 žije v utajení pod policejní ochranou, neboť mu je vyhrožováno smrtí od neapolské mafie (snad proto se v úvodu nabídla ta Neapol), tak v Pohádce pohádek, ve které se to hemží nejrůznějšími tématy. Dogman se zabývá skutečně především bojem o přežití, kdy existují dvě možnosti – buď utéct, nebo se vzepřít a bojovat. Marcello se rozhodne pro druhou, přičemž ihned víme, že poničení Simoncinovy motorky nebude cestou k vítězství.

POZOR NA MENŠÍ SPOILER V TOMTO ODSTAVCI! Hlavní hrdina se totiž za obrovitého „kamaráda“ obětoval a žádá zadostiučinění. Pobyt ve vězení ho také jistě změnil, avšak bohužel tam s ním nestrávíme žádný čas. Přesto při první konfrontaci po propuštění nechybí pořádné napětí. Proto přestane být ustrašeným milovníkem psů, se kterými chodí na výstavy, a jakoby tolik už ani neřešil fakt, že tenkrát chtěl být dobrým otcem pro svou malou dceru (škoda, že její matku neuvidíme). Vlastně by se klidně mohl věnovat skoro jakékoli jiné profesi. Třeba by mohl prodávat v hračkárně nebo v pekárně. I tam by se jistě našel prostor pro občasné kšeftování s kokainem, který Simoncino rád bere. Ale vyprávějte to jeho matce – výborná scéna, ve které se to podstatné stává méně podstatným. Ani Marcello tedy není skrz naskrz kladnou postavou, ač možná dokáže přivést k životu zmrzlé zvíře.

Dogman si plyne v příjemně pomalém tempu, které zároveň dokládá, že v téhle čtvrti jinak prostě takříkajíc „chcípnul pes“. Místní vskutku nemají mnoho příležitostí k vyžití. Kromě fotbalového hřiště nebo night clubu. Matteo Garrone patří k těm evropským tvůrcům, jejichž tvorbu se rozhodně vyplatí sledovat. Jenom ta práce se zvukem by se dala vylepšit. Vcelku snadno dokáže probudit zájem o postavy a ty dlouhé nepřerušované záběry vlastně pomáhají lépe odkrýt jejich psychologii. Dogman se v žádném případě nebude zamlouvat každému. Ale zaslouží si šanci.

FOTO: CinemArt