Marianne žije s Abelem, který je do ní šťastně zamilovaný. Když se dozví, že je těhotná, má z toho velikou radost, trvající tak půl minutky. Pak se totiž dozví, že mu byla nevěrná a tím pádem to dítě není jeho. Marianne se tedy odstěhuje a Abel strádá, přestože ho pozvala na svou svatbu. Několik roků poté se dozvídá, že Paul, který mu Marianne přebral (ačkoliv ona se možná ráda nechala svést), je nyní mrtvý. Následně se na scéně objevuje Paulova pohledná ségra Eve, avšak malý syn Marianne a Paul tvrdí, že maminka zabila tatínka tím, že ho otrávila.

Stopáž filmu se sice vyšplhala na pouhopouhých pětasedmdesát minut, ale na druhou stranu v rámci toho příběhu bylo řečeno prakticky všechno potřebné a netřeba tedy nic dodávat. Vztahy mezi postavami jsou definovány velmi přesně a hlavně taky smysluplně. Ty tři nejpodstatnější, tedy Abel, Marianne a Eve komentují dění a své myšlenky prostřednictvím voice overů, což je skvělý nápad, protože to nebývá obvyklé. Většinou slýcháme, co si myslí pouze hlavní postava (nebo ženy). Výjimku tvoří například Vlk z Wall Street ve své nejlepší scéně a nemnoho dalších děl.

Na tom, že se nejedná o žádnou tuctovou vztahovou záležitost, jakých se v poslední době urodila přehršel, mají evidentně velkou zásluhu jména. Na prvním místě se musí uvést čestným Oscarem oceněný scenárista Jean-Claude Carriére, který proslul především spoluprací s Luisem Buñuelem, ovšem podepsal se třeba i pod Formanovy Goyovy přízraky. Louis Garrel, jehož manželka Laetitia Casta si zahrála Marianne, pro změnu patří k neobsazovanějším francouzským hercům současnosti. V našich kinech jsme ho mohli vidět ve filmech Obávaný nebo Planetárium.

Ve druhém zmíněném se taky objevila Lily-Rose Depp, která očividně zdědila krásu po matce Vanesse Paradis, a talent po otci, kterým pochopitelně není nikdo jiný než Johnny Depp. Cameo tady sice nemá, ale to je vlastně dobře. Alespoň nic nenarušuje pozornost. Garrel tenhle svůj druhý počin z pozice režiséra vypráví s citem, čemuž jistě prospělo, že se jedná o komorní drama o de facto třech postavách (byť nikdy není snadné režírovat a přitom hrát důležitou roli). Ale zároveň nechybí zřetelné nadšení pro věc, což často může být až polovina úspěchu.

Věrní nevěrní jsou opravdu takovým pěkně vyvedeným komorním dramatem s několika vtipnými momenty, na kterém se sešla řada šikovných lidí, na čemž samozřejmě taky hodně záleží. Zase není úplně fér, že mimo Febiofest se mu nedostane tolik pozornosti. Jasně, kdekdo by mohl považovat za skvělé už jenom to, že se podařilo tenhle filmeček prodat do zahraničí (viz také kupříkladu Ghoul v Americe), nicméně na druhou stranu si musíme připomenout, že v našich kinech se dá natrefit prakticky už na cokoliv. A to cokoliv bývá kolikrát navzdory veškeré logice docela úspěšné. Dokonce natolik, že vzniká dvojka.

FOTO: Film Europe