Byl to v českých kinech v podstatě sleeper hit. Na Úsměvy smutných mužů přišlo na 150 tisíc lidí. Snad proto, že se u nás hodně chlastá, ačkoliv že by se diváci v postavách viděli, tak to asi ne. Snad za to taky mohla účast Jaroslava Duška, kterého jsme v kinech naposledy viděli v roce 2011, kdy se podílel na Havlově Odcházení. Teď se – jak je určitě většině známo – věnuje především jiné činnosti. Každopádně tahle sonda do života úspěšných lidí, které zničil „přítel alkohol“, rozhodně stojí za zhlédnutí i za zamyšlení. Ať už chlastáte nebo ne. Ale pojďme k obsahu, který nebude nijak překvapivý.

Hlavní hrdina Josef F. má trochu výčitky kvůli starší dceři, a tak postupně začne čím dál víc chlastat. Po svém boku má teď Danu (výborná Marika Šoposká) – matku svého druhého dítěte. Slíbil, že chlastat nebude, ale těžko se to dodržuje. Putuje tedy do vodmašťovny, kde potká další zkrachovalé existence. Třeba Honzu. Honza byl borec. Hodně běhal a dobře běhal, jenže pak se propadnul snad ještě hloubš než ostatní. Včetně Pravoslava, který si myslí, že ví všechno nejlíp. Včetně Tomáše, který vojíždí nevlastní dceru. Včetně Jarmila (a že ten je taky solidně mimo). A včetně Milana, který nejenže řeší čísla podobně jako Nicolas Cage v Proroctví, ale zároveň taky dokáže změnit skupenství. Nevěříte? Věřte!

V obsazení najdeme přední české herce, kteří se v Úsměvech smutných mužů režiséra Dana Svátka představují jako další Zatracení, avšak sem tam si můžeme vzpomenout i na Hodinu nevíš... Tenhle příběh odvyprávěl velice poutavě a i přes kritiku, jaká se snesla na adresu jeho předchozích uvedených počinů, předvedl, že je velmi dobrým režisérem. Dopustil se akorát té chyby, že to vypadá, že se po první vodmašťovně vracíme k tomu, co přesně předcházelo jeho pobytu v ní. Ale Josef F. byl ve skutečnosti zavřený dvakrát. Přitom není nezajímavé, že tohle všechno způsobila de facto jedna jediná replika.

Autor knižní předlohy Josef Formánek do ní zanesl své vlastní zážitky. Autentičnost a uvěřitelnost postavám rozhodně nechybí. A vlastně je trochu zvláštní, že filmů, které by se věnovaly čistě boji s alkoholem v porovnání s tím, kolik lidí všude na světě chlastá, zase tolik není (zato existují některé vynikající internetové parodie). Tento možná trochu doplácí na to, že nerovnoměrně rozprostírá prostor mezi vícero postav. Pak totiž tolik nevyniknou herecké výkony jejich představitelů. Třeba v případě Davida Švehlíka, jehož postava opět dění prostřednictvím voiceoveru komentuje (viz taky Život a doba soudce A. K.), byť tady se místo přítomného používá minulý čas, by z toho jinak nepochybně byla nominace jak na Ceny české filmové kritiky, tak na Českého lva.

Úsměvy smutných mužů si patrně zasloužili ještě více diváků, protože k nim tvůrci evidentně přistoupili s velkým zápalem pro věc … Tedy snad ne v tom smyslu, že by sami začali chlastat, ale naopak že chtěli na to chlastání nabídnout střídmý a střízlivý pohled. Za sebe musím dodat, že hodnocení ubírá i fakt, že tak jako u projektů typu Beautiful Boy, ani tady je nikdo k tomu chlastu nenutil. Na základě problémů – tu pádnějších, tu malichernějších – se pro něj sami rozhodli, což je pro mě ukázka slabé psychické odolnosti. A k takovým mužským postavám, na rozdíl od těch ženských (protože se říká něžné pohlaví), si složitě nacházím nějaký bližší vztah.

FOTO: Bontonfilm

P.S.: Ještě více bych doporučil Taušova rovněž autobiografického Kanárka (o tvrdých drogách).