Podíváme se zpět do doby těsně po fotbalovém MS 1970. V jedné rodině čítající otce, matku a 4 děti pracují 2 služky, původem indiánky, které ovládají mixtéčtinu (v úvodu se na to vcelku nepochopitelně upozorňuje). Nás bude zajímat především Cleo. Cuarón si ovšem dává s nějakou zápletkou na čas. Delší dobu sledujeme takové ty běžné úkony jedné mexické rodiny počátkem 70. let minulého století. Kupříkladu zajíždění prostorným autem do úzkého patia nebo krocení dětí, když po sobě házejí šutry. Nabízí se tedy několik řešení, o co půjde. Rasismus? Šikana? Nepokoje v ulicích? Vůbec o nic? Nevěra? Neplánované těhotenství s týpkem, co hodně cvičí a chtěl si jenom užít?

Nakonec vyhrává poslední možnost, ale rozhodně to není tak, že bychom se už dál nevěnovali takovým těm běžným úkonům jedné mexické rodiny počátkem 70. let minulého století. Lehce se dá nabýt dojmu, že je většina scén bez výraznější pointy. Ve srovnání s některými jinými počiny (např. těmi českými) je to ovšem pořád OK. Jednak proto, že Cuarón je výborný režisér a dokáže neustále držet diváky v mírném napětí z toho, co přijde. A jednak kvůli výborné dobové atmosféře, ještě podpořené tím, že celý film byl natočen černobíle. Nutno dodat, že Cuarón tentokrát nespolupracoval s Emmanuelem „Chivo“ Lubezkim, ale Romu si natočil sám.

Název odkazuje ke čtvrti v Mexico City, tedy ne že by měl odkazovat například na neorealistický Řím, otevřené město, ačkoliv jisté pdobnosti bychom tu vysledovat mohli. Také mexický tvůrce překládá příběh hodně pravdivě, soustředí se ne snad vyloženě na sociální poměry, nicméně neodpustí si rodinnou krizi či politický nepokoj, který výrazným způsobem ovlivní hlavní hrdinku, kterou si zahrála debutantka-neherečka (v obsazení takových rovněž najdeme více) Yalitza Aparicio, jež tak trochu kvůli tomu odlišnému původu připomene Lene Cecillii Sparrok, se kterou jsme se seznámili v Sámské krvi. Ale to sem úplně nepatří.

Samostatnou kapitolu tvoří výlet na dovolenou v Tuxpanu, který následuje po druhém plotpointu (pamatujme, že tradiční scenáristickou strukturu ctí i některé vesměs spíše festivalové projekty). Scény u moře (teď nechme stranou Takeshiho Kitana) kupříkladu u Hirokazu Koreedy znamenají chvíle největšího rodinného štěstí, jak ukazují Naše malá sestra a Zloději, kdežto u Cuaróna je tomu de facto přesně naopak. Chvíli to vypadá, že se tady režisér snažil o hlubší filozofický podtext, jenže v zápětí v podsatě otočí vyznění scény na ruby. I to ale nutí k zamyšlení.

Roma je film, který neždíme emoce jako Malá princezna, nečiní tolik výrazné odbočky jako Mexická jízda, není syrový jako Potomci lidí a není tak napínavý jako Gravitace. Zároveň svým konceptem občas trochu může budit dojem, že Cuarón volí Iñárritovu strategii, tedy natočit „jiný“ biják, který nadchne členy Akademie filmového umění a věd natolik, že mu automaticky budou chtít pro jeho dojemnost a vtíravost udělit prestižní ocenění. Jasně, Roma je nominovaná na tři Zlaté glóby a klidně bych vsadil nemalý peníz, že v případě Oscarů o ní taky uslyšíme, avšak rozhodně se nejedná o tu typickou hollywoodskou šablonu. Nejde tedy o projekt, jakých ročně vznikají desítky, ale pouze jeden nebo dva z nich jsou z nějakého důvodu vyzdvihovány (viz třeba Místo u moře). Cuarón tedy prvoplánově rozhodně nejde za cennými soškami, nýbrž předkládá zjevně osobní zpověď, se kterou má co říct. A i tím je jeho film sympatičtější.

ROMA JE K VIDĚNÍ V KINECH SVĚTOZOR, BIO OKO, AERO a UNIVERZITNÍ KINO SCALA, BIO CENTRAL

FOTO: cinema.de