Žily byly tři sestry – nejstarší Sači, prostřední Jošino a nejmladší Čika. Samy si hospodařily ve velkém domě, protože matka od nich odešla poté, co si otec našel jinou. Ten samý otec teď sám nadobro odešel a holky se vypravují do zapadákova na funus, i když otce taky dlouho neviděli. Nejedou žádným Šinkansenem, nýbrž vláčkem jako od ČD. Tady se poprvé seznámí se Suzu Asano, jejich mladičkou nevlastní sestrou. Padnou si do oka a Sači napadne, že by mohli všichni žít společně. Nedá to dlouhého rozhodování – přeci jen město je perspektivnější než zapadákov.

Ve zbytku filmu pak neřeší žádný výrazný konflikt, byť některé situace nasvědčují, že by k němu mohlo dojít (mj. návštěva matky), ale vše se nakonec pro všechny strany uspokojivě vyřeší. Řeší se pouze samé vesměs holčičí věci jako vztahy nebo nehty či oblíbená místa (i když ne v nijak jó závratné míře). Nechybí ani další obyčejné radosti života jako ohňostroje, víno a švestky. A toasty s rybičkami. Ptáte-li se na small talk, tedy takové to nezávazné povídání o ničem, tak samozřejmě taky bude a tvoří do jísté míry samostatnou kapitolu. Ty dvě nejstarší se, pravda, dostanou do situace, kdy budou muset učinit důležitější rozhodnutí, nicméně pořád to není žádná Sophiina volba.

Malá Suzu si možná v předchozí rodině zažila méně příjemné okamžiky (i když se to neví úplně jistě, neboť rodinným tématům se povětšinou vyhýbají), a proto se sestry snaží, aby se u nich měla co nejlépe. Začne chodit do nové školy, kde ve fotbale válí tak, že to chvíli – dokud nepřestane být této kapitole zcela věnován prostor – vypadá, že by z ní mohla vyrůst nová Homare Sawaová. A hlavně se se k ní všichni chovají hezky, včetně spolužáka, jenž o ni má evidentní zájem a vezme ji taky na lyrickou projíždku do tunelu z květů.

Režisér Hirokazu Koreeda, jehož nejnovější počin Po bouři teď v září vstupuje do našich kin, ani tentokrát nezapře ovlivnění minimalismem. Využívá delších záběrů s nepatrnými kamerovými jízdami/švenky/nájezdy, studenější barvy a občas zaujme striktní prací s mizanscénou. Pomalé tempo Naší malé sestře sluší, přestože nevyžaduje nutnost si neustále opakovat to podstatné. Režisér zároveň poukazuje na japonské tradice a zvyklosti (kimona, ohňostroje, dlouhověkost, ryby, …) a mentalitu, neboť všichni se neustále klaní a o druhých mluví s respektem. A když někdy zaváhají, omlouvají se. I o mrtvých se mluví tak, jako by v podstatě nikdy neodešli. Nechce se věřit tomu, že právě v této zemi může mít takový vliv jakuza.

Naše malá sestra představuje něco jiného, než na co se u nás hodně chodí do kina. Jistě tedy nepřekvapí, že se nejedná o počin pro mainstreamového, nýbrž pro festivalového diváka. Trochu připomene turecké drama Mustang, kde sester bylo ještě o jednu více a řešily věci tu podobné, tu různé. Přirozené herecké výkony představitelek sester, z nichž ještě zaslouží vyzdvihnout Haruku Ayase v roli Soči, mají rovněž zásluhu na tom, že tahle de facto bezstarostná část Suzuina dětství s největší pravděpodobností nebude patřit k těm dílům, na které zapomenete jen pár dnů poté, co je zhlédnete.

FOTO: Film Europe