Dawn bydlí se svým manželem Peterem a čtyřmi dětmi u jistého města v Austrálii. Není to úplná samota a není to ani u lesa. Strom najdeme v blízkém okolí jenom jeden a je to fakt Strom s velkým S. Takový, jehož větve zasahují až nad dům a jehož kořeny tvoří spletitější soustavu než kdejaký podzemní Labyrint. Manžel Peter jednoho dne vynadá svým dětem, aby si nehrály pod mostem, kde projíždí vlak. Cestou zpátky domů však najednou vypne a už ho nikdo nenahodí. S tím opravdu nikdo nepočítal. A auto se zastaví až o Strom, což bude mít dohru.

V tom smyslu, že malá osmiletá dcerka Simone začne věřit, že patrně tím nárazem – jakkoli nebyl prudký – odešla tatínkova duše z jeho těla do tohoto Stromu, a tak si s ním chodí povídat. Matka jejímu tvzení ve svém strádavém rozpoložení uvěří a rozhodne se dceru napodobovat. A taky jí pomáhá, že se po měsících seznámí s montérem údržbářem (a instalatérem), co to umí s paninkama (a snad zná i každej vtip). Zaměstná ji ve svém obchodě, což je pro ni něco naprosto nového, ale v téhle rodině má holt rozhodující slovo osmiletá holčička.

 










 

Věřit, že se duše zemřelého přesunula do Stromu, samozřejmě není nic odsouzeníhodného. Naopak to může pomoci překonat zármutek. Potíž spočívá v tom, že se na to film soustředí mnohem méně než by měl. Hlavně by bylo fantastické, kdyby manžel odpovídal svým hlasem. Tak by nám vznikla vlastně bezva poetická zápletka. A nemusela by být jenom poetická. Manžel by je nemusel pouze uklidňovat. Klidně by je mohl nabádat, aby vraždili. Scenáristka a režisérka Julie Bertuccelli se však vydává trochu jiným směrem, který přináší především scény bez jakékoliv pointy (pokukování z okna na silničáře, medúza v moři, …).

Určitá mysterióznost přichází třeba ve chvíli, kdy Dawn přejde z ložnice do pokoje k dětem, přičemž v ten moment se na ložnici zřítí větev. Pak tu samozřejmě máme počínající rány egyptské, resp. australské – tedy žáby, netopýr, příště by přišli jistě klokani a koaly. A Strom nadále zlobí svými kořeny, přičemž není jasné, jestli je to prostě náhoda nebo jestli se jeho prostřednictvím snaží mrtvý manžel vyhnat pryč montéra údržbáře George. Také některá rozhodnutí hlavní hrdinky mohou mít dvě vysvětlení. Režisérka možná chtěla nechat rozhodnutí na divácích, nicméně při tomto způsobu vyprávění se jedná spíše o alibismus.

Strom má totiž režisérku, která si je absolutně nejjistější při tom slibně se rozvíjejícím vztahu mezi Georgem a Dawn, mezi kterými když to začne skřípat, správně očekáváme hlušší pasáž. Marton Csokas (The Equalizer, Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil) a Charlotte Gainsbourg jsou vynikající hráči a kostymérka navíc moc dobře věděla, jak rodačku z Londýna nejvhodněji obléknout. Celkově vzato jde o dobře koukatelný počin, byť trochu zavání těmi televizními romantickými filmečky, jaké často dávají na TV Barrandov. V každém případě platí, že z námětu se rozhodně dalo vykřesat více i s tím nižším rozpočtem.

FOTO: festivalff.cz