Ačkoli v něm nejde jenom o jídlo, ale také o rodinu. A během značně nepovedené expozice to vypadá, že si režisér Eric Khoo ukrojil svým přáním realizovat tenhle scénář příliš velké sousto. Především v těch úvodních dvaceti minutách několikrát volí zcela neodpovídající velikosti záběrů a o pečlivém vedení herců i citu pro vyprávění tohoto příběhu nemůže být řeč. Působí to dost jako poloprofesionální práce či lépe řečeno absolventský film. Naštěstí se přihodí podobná věc jako na Febiofestu s Hladovími. Tedy že následně, konkrétně od přesunu do Singapuru, sledujeme solidně zpracovaný počin, třebaže nezapře skromný rozpočet.

Jakoby se režisér teprve později rozpomenul na své bohaté zkušenosti, i když snad trochu po vzoru Hirokazu Koreedy volí minimalističtější přístup, tj. v některých momentech je až neúměrně popisný (pořád to ovšem není žádná Mlha mlčení, abych se ještě jednou vrátil k Febiofestu). Práci si režisér neusnadňuje ani konceptem/strukturou, kdy sledujeme dění ve třech časových rovinách. Respektive jednu rovinu tvoří pouze občasné flashbacky, kdy byl hlavní hrdina ještě malý chlapec a se svými rodiči navštívil místa, kam se teď v dospělosti vrátil.

U druhé roviny delší dobu není zcela jasné, jestli sledujeme jeho rodiče v době, kdy se seznámily. Přeci jen bez změny předsnímací jednoty nebo jiného výrazového prostředku (např. černobílého provedení) to svádí k tomu se domnívat, že je tato linie paralelní pouze co se týče místa, nikoliv času. Situaci mírně komplikuje – slovy detektiva Kříže z Miss Hanoi – ten fakt, že „všichni Asiaté vypadají stejně.“ Lépe řečeno velmi podobně. Ještě štěstí, že byla do role Mei Lian obsazena krásná Jeanette Aw, jelikož stejně sympatickou herečku v Bistru Ramen nenajdeme.

Hlavní postavou je ale mladý kuchař Masato, tak trochu sentimentální citlivka, který se rád probírá minulostí, chce si vyjasnit některé rodinné nejasnosti a k tomu touží vedle pokrmu zvaného ramen mistrně připravovat svým hostům i bak kut teh, neboli polévku z vepřových žebírek. A k tomu bude muset najít svého strýce, který by tedy zároveň mohl znát odpověď na otázku, proč se matka rozkmotřila s babičkou. O postavu s takovým charakterem se prostě musíme zajímat. Ne snad proto, že bychom ji litovali, nýbrž kvůli tomu, že prostě chceme vědět, jestli jakožto outsider v nevýhodné startovní pozici uspěje.

Bistro Ramen je film, ze kterého se nakonec vyklubala vcelku líbivá, příjemná podívaná. Jediný výraznější konflikt představuje Masatův zoufalý výstup proti své babičce, která svou dceru vydědila z důvodu, který se dal odpustit. Nicméně někteří se holt často ne a ne přenést přes desítky roků staré bolístky (viz také Coco). A podle toho, jak je daná scéna podaná, lze jenom souhlasit s tím, že nejen honosné dary a velkolepá romantická gesta dokážou narovnat pošramocené vztahy. Protože sbližuje nejen fotbal a sport obecně, ale i jídlo. Tohle dílo ke všemu může přimět ochutnat něco, co jsme ještě neměli. Teprve pak budeme moct potvrdit slogan filmu o tom, jestli láska skutečně prochází i ramenem.

FOTO: Aerofilms