Snad v každé rodině existují neobvyklejší pravidla. Malý Miguel doplácí na to, že v té jeho panuje zákaz jakékoliv hudby. Otec jeho prababičky Coco totiž odešel, když byla ještě malá a matce to zlomilo srdce. Proto chybí jeho obličej na rodinném oltáři. (Někomu to může připadat jako zbytečné lpění na x roků staré bolístce, ale někteří zkrátka neodpouštějí ani banálnější věci.) Zákaz tedy všichni přísně dodržují, což je zrovna v Mexiku stejné podivné, jako když se v Brazílii najde striktní odpůrce fotbalu. Pro Miguelův sen stát se klasickým Mariachim (tj. takovým, který má v pouzdru skutečně kytaru a ne zbraně), shodou okolností rovněž ve městě Santa Cecilia, nechce mít nikdo pochopení. Přitom by tak rád šel ve šlépějích svého vzoru a patrně i prapradědečka, kterým byl přeslavný muzikant Ernesto de la Cruz. Teď má šanci, protože se pořádá Talent Show, jenomže on o svůj hudební nástroj přišel.

A tak se vkrade do Ernestovy hrobky na hřbitově, neb právě tam nachází se v širém okolí jediná volná kytara. Jenže jakmile ji sebere, začne na Den mrtvých vídat mrtvé lidi, kteří přišli navštívit své žijící příbuzné z Říše mrtvých. Zdá se vám to trochu moc na animák pro děti? Pak vzpomeňte na Lvího krále nebo Zataženo, občas trakaře. Mrtví nepřipomínají skupinu Slipknot, avšak možná se taky vybaví úvodní scéna Bondovky Spectre. Kostlivci v Coco ke všemu provádějí legračnější kousky, jako ti ve Spy Kids 2: Ostrovu ztracených snů.

Říše mrtvých, kde se setkáme i s Fridou Kahlo nebo s legendárním hercem a luchadorem El Santem, má svá jasná pravidla. Předně to není žádné ponuré, nýbrž barvami hrající místo. A pořádají se tu velkolepé akce jako koncerty apod. Zřejmě každý tu má svého „daemona“, neboli průvodce (aka alebrijes). Nikdo nemůže přejít most a navštívít žijící příbuzné, pokud nemají jeho fotku na rodinném oltáři. Pokud sem zabloudíte, aniž byste přitom byli mrtví, neměli byste na sebe zbytečně přitahovat pozornost. Když neposlechnete rodinné příslušníky, budou vás pronásledovat, aby vám přinejmenším domluvili. Přitom ale potřebujete požehnání některého z mrtvých, abyste se mohli vrátit. A až na vás zapomene poslední živý příbuzný, musíte definitivně odejít, čili prostě zmizíte.

Proto jsou tak důležitá slova Remember Me (Pamatuj si mě/Nezapomeň na mě), která dala název i té cenou Akademie oceněné písni, jež v kontextu celého filmu představuje velice důležitý prvek, přestože celkově vzato třeba není až tak dobrá, jako This is me z Největšího showmana. Ta scenáristická struktura není vyloženě originální, nicméně příběh je vyprávěn poutavě a s obrovským citem pro detail. Nelze si nevšimnout, že si tvůrci dali na tomto projektu nesmírně záležet. Tedy nic ve stylu Zataženo, občas trakaře 2.

Vůbec nevadí, že na rozdíl od kupříkladu Ledového králoství není animace až tak precizní, že by vyvolávala pocit, že sledujeme regulérní hraný film. On to ani nebyl záměr. Animace je pořád kvalitní, akorát neposedný pes Dante vypadá, že sem trochu zabloudil odjinud. Z dalších důležitých postav (Antonio Banderas a pohříchu ani Salma Hayek nenamluvili žádnou) jmenujme praprababičku Imeldu a Hectora, který vypomáhá Miguelovi a kterému se jinak úplně nedaří, nicméně se postará o některé nečekané a o to příjemnější kličky, díky nimž Coco dozajista osloví i dospělé.

Už jenom fakt, že tento počin nechává nahlédnout do pestré mexické kultury a zvyků, znamená v Hollywoodu krok dosud prakticky neprobádaným směrem. Jakožto nadšenec do Mexika proto stále doufám, že jednou vznikne hraný biják o aztécké nebo jiné starodávné civilizaci, která se rozprostírala na území tohoto středoamerického státu. Adrian Molina je u Coco uveden vedle Lee Unkricha jakožto spolurežisér patrně ze stejného důvodu, jako Loveleen Tandan vedle Dannyho Boylea v případě Milionáře z chatrče. Tedy kvůli těm malým, leč přesto podstatným drobnostem, na jaké může upozornit pouze rodilý Mexikán nebo osoba s mexickými předky, a jaké ovšem ocení nejen obyvatelé tohoto státu, nýbrž klidně i diváci a divačky ze všech koutů světa.

Coco nabízí silný a zároveň také výchovný příběh. Nejde v něm pouze o rodinu – ke slovu se dostanou spravedlnost, splnění velkého přání, úcta k mrtvým nebo to, že pojem ‚využít příležitost‘ neznamená druhého „vodrbat“, natož jít doslova přes mrtvoly, abyste dosáhli svého cíle. Film má současně pádný důvod k tomu, proč se nejmenuje podle hlavního hrdiny Miguel. Každý slušný člověk by totiž měl mít svou Coco. Občas sice zavání patosem, občas nám postavy radí, jak se v některých momentech cítit a občas se tu trochu zbytečně až příliš povídá. Přesto se jedná o výborný animák, který navíc správně upozorní, že nikdy není radno podceňovat moc hudby (nebo filmu).

P.S.: V bonusových materiálech na Blu-ray se můžeme podívat, jak se kreslí kostlivec či kterak tvůrci trávili v rámci příprav čas v mexických rodinách, nicméně absentuje krátkometrážní bijásek Ledové Vánoce s Olafem, který Coco v mnoha kinech doprovázel coby předfilm. To je škoda, jelikož jde rovněž o fajn podívanou.

FOTO: Falcon