Od příchodu na to osudové místo, které dělí od hlavního města Norska nějakých 40 kilometrů, sledujeme všechno v jednom jediném záběru. Tím samozřejmě odpadla varianta kolektivního hrdiny (tj. sledovali bychom různé lidi), která by bývala mohla nabídnout intenzivnější podívanou. Eventuálně šlo všechno natočit z pohledu útočníka s tím, že by musel být vykreslený přesně podle reálného předobrazu, tedy jako pošahaný psychopat. V takovém případě by ovšem výsledek připomínal spíše FPS videohru a asi jenom málokdo by se na něj vydržel dívat celých 90 minut.
Samozřejmě nechci nijak celý útok zlehčovat! Naopak, jeho strůjce by zasloužil být popraven jako Olga Hepnarová. Chci tím poukázat kupříkladu na fakt, že ten šílenec asi nepřiletěl ve vesmírné lodi, ale že měl asi mít někde člun, na kterém by tudíž mohlo jít zmizet daleko pryč. Sami tvůrci si příliš nepomohli v jedné konkrétní situaci, do které tohle drama vcelku funguje, byť skutečně z něj zamrazí jenom tak ve třech okamžicích, přičemž brzy po nich tenhle pocit zase rychle opadne. Celé dění na ostrově by se dalo rozdělit na pět části: v táboře, skrčení v lese, hledání ségry v táboře, zraněná holčička a scény u moře. Právě během této poslední sekvence, kdy mimo jiné „kamarádi“ sobecky vyženou hlavní hrdinku z úkrytu, aby nebyli prozrazeni, se odehraje dialog na téma „10 věcí, které udělám, až přijedu domů.“
Zatímco Kaja, jíž zajímavě ztvárňuje Andrea Berntzen, touží po horké koupeli a politické kariéře, její nevyzrálý kamarád, který si zjevně neuvědomuje závažnost situace, chce sledovat finále Ligy mistrů s Manchesterem United z VIP lóže, a také chce pojídat kebab (škoda, že ne shawarmu). Zároveň přinutí hlavní hrdinku, aby zazpívala!?! A vybere si skladbu True Colors. Co na tom, že se po okolí potuluje smrtelné zlo. Jasně, jeho poloha se dá přiblížit za základě hlasitosti výstřelů, které provázejí celým filmem, ale stejně: komu by v takový moment bylo do zpěvu? Na druhou stranu existuje varianta, že se tento dialog mohl tenkrát klidně takhle odehrát, protože tvůrci v čele s režisérem Erikem Poppem se inspirovali skutečnými osobami a výpověďmi přeživších. Jenže jako jisté věci ve zfilmovaném příběhu Josky Smítka, i tady to působí strašně divně, absurdně a nepřirozeně.
Utøya, 22. července taky nenabídne odpověď na otázku, proč trvalo celých 72 minut, než někdo zvednul záď a přijel na pomoc? Rodiče z telefonátů přece věděli, že se jejich děti nacházejí ve velikém nebezpečí. A to všechno v době vyspělých technologií 21. století! Není divu, že se v závěru objeví titulek informující o tom, že se takzvaní „odborníci“ shodli, že celému masakru i předcházejícímu bombovému útoku šlo zabránit. Vlastně nejhorší na tom všem je, že takových všehoschopných jedinců po světě pravděpodobně běhá více.
FOTO: Film Europe