Ve 2. polovině 19. století vládla královna Viktorie nejen Spojenému království Velké Británie a Irska, zároveň byla pochopitelně také císařovnou Indie. Právě tam, konkrétně do města Ágry, se přesuneme na samotný úvod. První záběr filmu jest vskutku výborný. Kdosi se protahuje na střeše domu, přičemž v zadním plánu vidíme jednu z nejmonumentálnějších a nejfamóznějších staveb vůbec – Tádž Mahal. Později se o něm dozvíme více, ale nejprve bude zapotřebí přemístit vězeňského zapisovatele Abdula do Anglie. Spolu s jedním o poznání menším kamarádem se tam dostane, protože kvůli kolegově nehodě se slonem (bude zopakováno asi třikrát) musí právě on během slavnosti předat královně mohur, tedy takovou stylovou minci.

Důrazně je upomínán, aby se jí nedíval do očí. Podle očekávání to nedodrží. A když později nese želé a políbí královně botu, oblíbí si ho a udělá z něj a jeho indického kamaráda své komorníky. Zaujme ji, že zatímco Forrest Gump říkal, že „život je jako bonboniéra“, Abdul tvrdí, že „život je jako koberec“. Ne, ani za nějakých těch 63 roků a 216 dnů, kdy seděla Viktorie na trůnu, nikdo stroj času nevynalezl, takže i přes své výjimečné postavení nemohla zhlédnout film z roku 1994. Ale to je jen taková sranda. Ostatně Viktorie & Abdul je – na rozdíl od Královny Viktorie – počin vedený více v komediálním duchu.

Tak trochu se to nabízelo, protože Indové svou bezprostředností, zbrklostí a upřímností bývají legrační. Ale zase to skrze ten suchý anglický humor nemuselo dojít až tak daleko, že by měl divák místy pocit, že sleduje něco od Monty Pythonů. Teprve až po návštěvě Florencie a zpěvu příznačně z opery Manon Lescaut od Giacoma Pucciniho se přepne na serióznější notu a vyvstanou témata jako intriky, pletichy, rasismus, loajalita, zrada, čest … Ale že by se daly vypozorovat nějaké snahy tvůrců na tomto příběhu z předminulého století reflektovat současnost, tak to asi ne.

Scenárista Lee Hall má na kontě třeba Billyho Elliotta či Válečného koně, ale v případě Viktorie & Abdula neodvedl dobrou práci. Ten odlehčenější tón filmu příliš nesvědčí, i když je samozřejmě pravda, že kupříkladu hostina uprostřed větrné skotské vrchoviny pobaví a že Viktorie byla po překročení šedesátky už někde jinde než v době, kdy vypadala jako Emily Blunt. Takže některé věci už tolik neprožívala, ačkoliv oblečení dlouho předtím zesnulému Albertovi chystala stejně každý den, jakoby nikdy neodešel. Tohle se však dozvíme ze závěrečného titulku Královny Viktorie. Toto dílo se, jak název napovídá, věnuje více vztahu s indickým přítelem a tomu, co všechno zavinil.

Delší dobu u Abdula není jasné, jestli si vymýšlí, resp. co všechno si vymýšlí. To ale není takový problém jako ten, že to vypadá, že po expozici Hall přesně nevěděl, jak a kam má film směřovat, takže do něj vepsal asociativně to první, co alespoň trochu pasovalo k té základní zápletce. Dlouho se řeší sál Durbar, dlouho se řeší zahalení Abdulovy manželky a tchýně, dlouho se řeší věrnost. Co z toho? Akorát to, že ty vskutku důležité scény pak nefungují tak, jak by měly. Spíše než Stephen Frears by býval mohl být vhodnějším režisérem Stephen Daldry nebo možná ještě lépe Shekhar Kapur.

Jaký je smysl toho, že záměrně delší dobu nevidíme královně do tváře, když víme, že bude film o ní a že ji hraje Judi Dench? Není pochyb, že se jedná o skvělou herečku, což třeba Bondovky tolik neprověřily. Ve Viktorii & Abdulovi většinou jen sedí nebo se pohybuje o holi, přesto se její postava dostane do složitějších situací, což zvládá s přehledem a elegancí sobě vlastní. Chemie mezi ní a Alim Fazalem funguje dobře, až zamrzí, že větší prostor dostávají některé nesympatické figurky nebo postavičky představované nevýraznými herci.

Viktorie & Abdul na začátku upozorní, že se jedná většinově o pravdivý příběh. Přitom působí dojem, že většina z něj se určitě nestala. Teprve až závěrečný titulek přinese důkaz a s ním přeci jen přichází nepatrně jiný pohled na všechno, co jsme viděli. Zápletka, kdy neznámá postava potká někoho slavného a významného a stráví s ním nějakou dobu, není ve filmovém světě žádnou novinkou. Vzpomeňme na údajně pravdivý Můj týden s Marilyn nebo ryze fiktivní Prázdniny v Římě. Viktorie & Abdul má blíže k prvnímu jmenovanému. To znamená, že ač byl shodou okolností také nominovaný na dva Oscary, klasikou se nestane.

FOTO: cinema.de