Bylo jí teprve osmnáct, když se musela po úmrtí svého strýce Williama ujmout vlády. Matka na ni sice dohlížela, že ji ani po schodech nenechala chodit samotnou, ale kvůli jejím čachrům s ambiciózním tajemníkem Johnem Conroyem, který se chtěl stát regentem, se jí prostě nedalo věřit. Do přízně se tak díky svému šarmu a vychytralosti vetřel Lord Melbourne, jenž se mladé královně stal – možná navzdory svému původnímu záměru – dobrým rádcem. Tedy nikoli ve všech oblastech. O některých věcech, jako například o svém (nejen kvůli vladařským povinnostem a vzdálenosti) někdy složitějším vztahu s princem Albertem, svým bratrancem, si musela rozhodnout sama.

Režisér Jean-Marc Vallée si dokázal pohlídat spoustu věcí. Od lehkých rozpaků mladé panovnice, která prostě byla vhozena do moře, a buď se naučila plavat, nebo ji roztrhali žraloci, kteří kolem ní kroužili. V Královně Viktorii vidíme, že politici se občas chovají jako mafiáni – málokomu se dá doopravdy věřit, jelikož povětšinou dychtí především po moci, vlivu a bohatství. To by byla první paralela se současností. Spolu kupříkladu se skutečností, že stačí relativně málo a nevole „běžných občanů“ se změní v přízeň.

Rovněž se podařilo zachovat přehled mezi těmi postavami, kterých tu nevystupuje málo. I když ne všechny události získají patřičný oblouk, pořád platí, že se režisér mohl opřít o kvalitní scénář Juliana Fellowese, jenž historii i podle svých dalších projektů zjevně velice rád. Podobně jako Peter Morgan dokáže být skutečným událostem věrný a zároveň přidává nadstavbu v podobě smysluplně a poutavě zakomponované fikce, samozřejmě nejen co se šikovně napsaných dialogů týče. Akorát si mohl odpustit ten polorámec s korunovací, protože nás tím ošidil o napětí.

Postupně se od politiky více přesuneme k rodícímu se vztahu s Albertem a Královna Viktorie se de facto posune od historického dramatu k romanci. To však vůbec není na škodu, jelikož kostra příběhu tím nijak neutrpí. Conroy prakticky úplně zmizí a objeví se až v závěru, kdy se s královnou potkají na chodbě a široko daleko nikde nikdo – jedna z těch výborných scén. Místo toho tedy sledujeme posínání dopisů, chození na procházky, povídání a hraní šachů (je důležité osvojit si hru!). Když pak po hádce dojde na ten pokus … Tento film si asi nemohl přát lepší finále.

Krom Oscarem oceněných kostýmů Sandy Powell a kamery Hagena Bogdanskiho se musí vyzdvihnout výborné herecké výkony. Skvělá Emily Blunt ztvárňuje Viktorii jako silnou, soběstačnou ženu, která se dokázala oprostit od náročných vladařských povinností a v Albertově přítomnosti se chovala v podstatě jako kterákoliv holka od vedle. Rupert Friend velmi přesně vystihnul pravděpodobné jednání vysoce postaveného šlechtice v 19. století. Jedná se o dobrého herce, přesto vedle Hitmana: Agenta 47 a To Write Love on Her Arms zůstává právě Královna Viktorie zřejmě jeho nejvýraznější rolí. Paul Bettany byl do role Lorda Melbourna obsazen vskutku trefně. Mark Strong zase nemůže hrát kladné postavy. Jim Broadbent vytvořil na malém prostoru z krále Williama pozoruhodně tragikomickou figurku. Harriet Walter, Jeanette Hain a Miranda Richardson pak hercům v hlavních rolích výborně přihrávají.

Královna Viktorie představuje další vstřícnou filmovou historickou lekci. I když v této podobě by se rozhodně neztratila ani na divadelních prknech. Není důvod nevěřit, že právě takhle to tehdy probíhalo a nejvýše postavené (tudíž vzdělané) osobnosti fakticky vládly schopností noblesně napravovat své předchozí prohřešky, stejně jako dokázaly elegantně posílat lidi do hajzlu, aniž by si toho třeba dotyční zcela všimli. Královna Viktorie je určitě pěkný film. Nicméně letos jsem se na ni musel podívat podruhé, protože z prvního zhlédnutí jsem si nepamatoval vůbec nic. Protože i když se líbila, nejhlubší dojem nezanechala.

FOTO: cinema.de