Známá a oblíbená česká herečka byla na letošním Febiofestu oceněna cenou Kristián, udělovanou za celoživotní přínos filmu. Tento rozhovor představuje de facto záznam z tiskové konference, přičemž poslední dvě otázky jsou moje.
Daniela Kolářová: Měla jsem tím na mysli hlavně to, že když jsem se rozhodovala, co bych šla studovat, tak to jednoznačně byla divadelní fakulta. A tehdy nebývalo zvykem, že by se člověk dostal na Barrandov do nějakého filmu. Ale protože to byl konec šedesátých let, tak ta atmosféra ve společnosti byla trochu svěží, než se to celé uzavřelo. Tehdy jsem byla šťastná, že jsem dostala divadelní angažmá. Nejdříve v Libeňském divadle, a potom v divadle Na Vinohradech. A odtamtud se začala odvíjet spolupráce s Jaromírem Hanzlíkem, mým tehdejším divadelním partnerem. A začali nás obsazovat do filmů, do televizních inscenací a do seriálů. Pak se to začalo promíchávat ještě s prací v rozhlase, takže se ten život najednou rozšířil o různé techniky, protože na divadle používáte trošičku jiné výrazové prostředky. Naopak u filmu musíte spíše spořit a být uměřenější. A v rádiu se zase musíte plně soustředit na obsah, abyste ho dokázal sdělit. Takže to bylo velice pestré, ale když jsem nastupovala na divadelní fakultu, tak mě skutečně nenapadlo, že bych se mohla ocitnout v českém filmu.
FDb: Vzpomínáte si ještě, jaké jste měla pocity, když jste poprvé stála před filmovou kamerou?
Daniela Kolářová: Domnívám se, že moje první filmová práce byla s režisérem Karlem Steklým na Slastech otce vlasti. A pocity byly mezi vyděšeností a tím, že se musíte rychle přizpůsobovat té situaci. Naštěstí při tom filmu se točí po kratších sekvencích, takže se člověk učil všechno za pochodu. Musela jste to do sebe nachytat, koukat okolo sebe a navíc tam samozřejmě byla korekce od režiséra, který by upozornil, kdyby člověk něco přeháněl.
FDb: Ve filmu P.F. 77 hrajete nesmiřitelnou komunistku, tedy takový protiúkol, protože vaše politické postoje jsou docela známé a díky za ně. Jak se taková záporná postava hraje?
Daniela Kolářová: Potvory se hrajou báječně. To je takový materiál, kde se člověk nemusí bát do toho šlápnout hlavně zevnitř. Protože taková mrcha má moc a využívá ji. A člověk neví, jestli to pak částečně není až psychická porucha, protože to se lidem opojeným vlastní mocí stává. Hrát záporné postavy je tedy svým způsobem jednodušší. A když už bych teď měla něco točit, tak strašně stojím o to, aby ta postava byla trochu rozporuplná. Aby nebyla jenom kladná nebo jenom záporná. Strašně mě zajímají ty protipóly, protože se v nich i v životě normálně pohybujeme. Nejsme vždycky jenom stateční a úžasní a charakterní. Někdy se nám prostě stane, že jsme i zbabělí. Takže tuhle postavu jsem si opravdu vychutnala. (smích)
FDb: Na Febiofestu uvedete Obecnou školu, kterou jste si sama vybrala. Proč právě tento snímek?
Daniela Kolářová: Paní učitelka Maxová je moje nejmilejší filmová role, když jsem se někdy zamyslela, zavřela oči a dělala nějakou rekapitulaci. Protože jsou tam báječní kolegové. Pan Hrušínský, Honza Tříska, Petr Čepek … To jsou všechno originální herecké osobnosti. Ale hlavně je to proto, že mě fascinuje režie toho filmu. Hlavně třídy těch chlapečků. Právě na tu třídu jsem se při jednom sledování soustředila a dodnes mi vrtá hlavou, jak to ten Honza Svěrák dokázal, takovým způsobem je zrežírovat. Vždyť jich bylo kolem pětadvaceti a každý byl jiný. A přála jsem si, že když se paní učitelka Maxová zblázní, aby se pro ni natáhla ruka z nebe a vytáhla ji tam. Ale ta režie těch chlapečku je opravdu fascinující.
FDb: Kdyby vám bylo znovu deset, vyhovovala by vám více jako učitelka paní Maxová nebo pan učitel Hnízdo?
Daniela Kolářová: (úsměv) To jsou dva extrémy, takže by to bylo asi něco mezi tím. Ale pro ty kluky byl důležitý pan učitel Hnízdo, protože to najednou byla autorita. Takže paní Maxová je určitě nemohla zvládnout. (úsměv) A já jsem jí ještě vymyslela takový osobní osud. Protože bylo období, kdy se učitelky nesměly vdávat a nesměly mít děti. A tak jsem si tam zařadila přesně paní učitelku Maxovou a dovedla jsem si představit, že na tom malém městečku žije s maminkou, o kterou se stará. A ráno, než jde do školy, musí nakrmit králíky a slepice. A pak přijde do školy mezi tyhle grázlíky. Proto k ní mám opravdu takový niterný vztah.
FDb: Kdy jste se se Svěrákovými potkala poprvé? A byl vám jejich humor blízký už od počátku?
Daniela Kolářová: Já mám obecně ráda cimrmanovský humor. A Zdeněk Svěrák je ve scénářích, se kterými jsem se setkala, na české poměry velice jemný. Tam se do ničeho za každou cenu těžce nešlape. Protože je to tak zvláště promíchané. Jsou tam takové tragikomické okamžiky, a proto to mám ráda, protože to má nějakou lidskou dimenzi a hloubku a úctu k lidem.
FDb: Jak vzpomínáte na rok 1989, kdy jste se dost angažovala a mimo jiné se seznámila s Václavem Havlem, který vám pak strkal i knížky do schránky. A kdybyste třeba zauvažovala o konotaci s dnešní dobou …
Daniela Kolářová: To byla doba, kdy jsem žila ve strašném napětí. Ale myslím si, že nás takových bylo hodně. Protože jsme tušili, že se něco musí stát. A z těch všech zpráv, které nás obestíraly, člověk nevěděl, co je pravda a co ne, protože to nebylo nikde ověřované a šlo to z úst do úst. Ale dostalo se to až tam, kam se to dostalo. A musím říct, že teď mám podobný pocit. Zase je to napětí a asi budeme muset znovu na ten Václavák, protože ty události se na sebe vrší takovým způsobem, že jsme si asi mysleli, že už máme demokracii navěky, ale přitom o ni zase asi budeme muset začít bojovat a tvrdě si na ni trvat.
FDb: Někteří herci se politicky hodně angažují. Jiní tvrdí, že by měli zůstat neutrální a měli by se věnovat jenom své práci. Jaký je váš názor?
Daniela Kolářová: Tohle je problém. Někdo mi říká, ať se podívám na sociální sítě. Já se na ně nedívám. Ale my jsme občané, jsme voliči a platíme daně. Tím bych to uťala. Proto máme právo se k těm věcem vyjadřovat. Ať si to každý rozmyslí, jestli chce nebo nechce. Ale když tady padla zmínka o roku 1989, tak tehdy jsme to jako občané tak silně prožívali, protože všech se nás týkala cenzura, speciálně v oblasti mluveného slova, v rozhlase, přes knížky, přes divadlo a film. Všichni jsme žili pod tlakem cenzury a fízlů. Sami se musíte rozmyslet, ale pak třeba dojdete k tomu, že máte povinnost zastávat určité postoje, protože vám to do té profese prostě začne zasahovat. Na podzim loňského roku jsem slyšela mluvit jednoho strašného poslance ze sociální demokracie, který se choval velmi arogantně kvůli slovům jednoho známého herce. Přitom ten herec je také občan a volič, takže by k němu měl přistupovat s velkou úctou, i když s ním nesouhlasí.
FDb: Jako herečka máte vlastně dopředu dané, co zhruba budete během kariéry hrát. Jak jste se s těmi nabídkami ztotožňovala? Máte pocit, že jste hrála role, které jste opravdu chtěla hrát?
Daniela Kolářová: Vůbec nebývalo zvykem, že by herečky mívaly děti. Prolomovat to vlastně začala až naše generace. Pak na mě jeden kolega dokonce přestal mluvit, když jsem čekala druhého syna. Řekl tehdy, že herečky nemají být matky. Já si naopak myslím, že mají, protože vás to nesmírně obohatí. Starat se o malé děti je prostě nádhera. Kolem třicítky jsem se toužila přesunovat k charakterním oborům. Ale dlouho se mi to nevedlo. Pak jsem byla ráda za seriál Synové a dcery Jakuba Skláře, kdy jsem dostala nabídku na roli Vilmy, která měla už větší časový oblouk. A chyběly i chytré konverzačky, což je žánr, který mám strašně ráda. Jako suchý anglický humor, kterého jsem si ale moc neužila. Na divadle jsem pak měla dvě vysněné postavy. Markétku ve Faustovi a Lízu v Obchodníkovi s deštěm. Obě mě také úspěšně minuly. Pořád ale čekám na to překvapení, což je daleko lepší, než si něco vymyslet dopředu. Na to už jsem přišla. (úsměv)
FDb: Dva roky zpátky jsme vás mohli vidět ve filmu Polednice. Čím si vás tenhle projekt získal, že jste přijala nabídku si v něm zahrát?
Daniela Kolářová: To bylo zvláštní, protože já jsem byla v takové velice napjaté soukromé situaci. Měli jsme doma s manželem veliký osobní problém, tedy zdravotní. A vlastně to bylo, jako kdyby nabídka na roli v Polednici stopovala ten stav, v jakém jsem osobně byla. Takže mi to přišlo docela zajímavé, když jsme mluvili s těmi třemi režiséry. (úsměv) A říkala jsem si, proč to nezkusit, protože ta jejich koncepce mi přišla docela zajímavá, odlišná. A vlastně mě trochu dojalo, že se pouštějí do svého prvního hraného filmu. Ale spíše to odpovídalo mému vnitřnímu rozpoložení, že jsem byla schopná tu figuru přijmout a mít ji docela ráda.
FDb: Druhá otázka bude možná trochu obsáhlejší. Mohla byste zavzpomínat na natáčení filmů Na samotě u lesa a Setkání v červenci?
Daniela Kolářová: Na samotě u lesa bylo nádherné natáčení v krajině na Sedlčansku. Točili jsme o prázdninách, takže to bylo príma, protože nebyly žádné jiné povinnosti a závazky. Nemusel se člověk bát, že večer prošvihne v Praze představení. Ale hlavně lidsky to byla báječná parta. Kameramanem byl pan Šofr, režíroval Jiří Menzel. Vůbec celý štáb byl báječný, protože Jiří Menzel vždycky potřeboval hodně dobrý štáb, aby za něj všechno zařídili a on mohl jenom režírovat. (úsměv) A pan Kemr si tu svoji figuru tak vychutnával, že to byla lahůdka se na něj koukat. To jsou právě ty záležitosti, kdy to sice bylo v totalitě, ale přesto jsme si tam vytvořili takový ostrůvek svobody a bylo to moc hezké.
A v Setkání v červenci, tam byl mladinký gymnasta Olda Kaiser, který zrovna přišel ze školy. A Tomáš Holý, který byl úžasný. Pan režisér Kachyňa to celé držel pevně v rukou a hezky si to hlídal. Obsadil i spoustu mladých lidí z konzervatoře. Bylo to hezké a ráda na to vzpomínám. Proto jsem říkala, že jsem měla u filmu více štěstí než rozumu. (úsměv)
FOTO: MFF Praha - Febiofest
