Eliška (shoda jmen čistě náhodná) přijíždí se svou malou dcerou do jedné vesnice, odkud pochází (nebo možná pocházel) její manžel. Místí ji přijmou vlídně a dá se napsat, že někteří by s ní chtěli být víc než kamarádi. Zároveň tu také obchází starší pomatená žena, která si nese bolestivé trauma z minulosti. Často chodí za Eliškou a říká jí divné věci. I její dcerce říká divné věci. Teď se do toho dějí ještě další věci, že jo, takže nová obyvatelka obce začne být poněkud přetažená. Jenom aby to všechno nedopadlo jako v té Erbenově baladě ...

Jako začal bych tak, že Polednice určitě není špatný film. Bohužel se na něm až příliš podepsalo, že jeho režisér Jirka Sádek studoval filmovou školu, takže ne náhodou působí trochu jako rozvleklý studentský počin. Často se stává, že v takových něco funguje správně a něco je nechtěně úsměvné. Hudba je vynikající a psychologická stránka Polednice, resp. lépe řečeno některé psychedelické výjevy, jsou překvapivě dobré. A byly by ještě lepší, kdyby se u lekaček efektivněji pracovalo se zvukem. Oproti tomu tu máme další úkazy, jako třeba „cameo“ samotné polednice, která bude pro mnohé spíše komičtější než strašidelná. Preci jen každý ví, že jedinou skutečnou Polednicí je Bolek Polívka.

Filmu by rozhodně slušelo, kdyby se podařilo sehnat více peněz, aby mohl být děj zasazen ne do současnosti, nýbrž do středověku. A možná přesně naopak – nesázet na pražící slunce, protože snad barevné korekce mohou za to, že atmosféra nepůsobí dojmem, že by bylo až takové vedro, jak se v tomto snímku pořád praví, nýbrž vsadit na ponurost. Ale ono se toho praví docela dost, přičemž mnohdy jsou dialogy z dramaturgického úhlu pohledu zvláštní. Na druhou stranu v porovnání s některými jinými českými díly (Labyrint, Záblesky chladné neděle, …) to ale zase až takový problém není. Přeci jen, celkově vzato, na Polednici je znát, že vesměs začínajícím tvůrcům rozhodně nechybí talent, ačkoliv na ledasčem se tedy klidně dalo ještě zapracovat.

Například vedlejší postavy jsou načrtnuty zajímavě a snad nikdo by se nemohl divit, kdy by se ukázalo, že se jedná o vyznavače pochybného kultu nebo pochybných obyčejů, jak o tom vypráví třeba Dagon nebo Rituál. Daniela Kolářová určitě měla získat více prostoru, jelikož tu už od pohledu utrápenou ženu, které „hráblo“ poté, co si prožila veliké trauma, hraje naprosto fantasticky! A z jejích prohlášení typu „Já se najdu“ někdy až mrazí. Velká škoda té rozdrolené a v podstatě od tématu odbíhající cca desetiminutovky (kdy úplně není snadné určit, jestli se jedná skutečnost, nebo o nějaký recall), která předchází pěkně závěrečné pasáži, kterou doprovází jistý astronomický jev.

Polednice ale v první řadě stojí na hereckém výkonu Ani Geislerové, jejíž přebohaté zkušenosti přišly během natáčení jistě vhod. Jedině dobře, že jí je věnována i značná část bonusové sekce, protože se tak můžeme dozvědět spoustu informací. I překvapivých, neboť by mě zajímalo, kolik dalších českých hereček ví, kdo je Dario Argento, a jestli by dokázaly vyjmenovat alespoň tři jeho filmy. Aňa Geislerová by to v pohodě zvládla. Nicméně ještě k Polednici. Jistě bude zapotřebí být k ní shovívavější a zbytečně nedemotivovat tvůrce, kteří by jednou klidně mohli stvořit nějakou výjimečnou podívanou.

FOTO: Falcon