Princezna bez hlasu Elisa je němá uklízečka s pevně danými rituály, která pracuje s kamarádkou Zeldou v tajné vládní laboratoři. To už je samo o sobě pomalu dobrodružná fantasy, že?!? Jednoho dne dorazí v kádi cosi neuvěřitelného. Obojživelný tvor odkudsi z Amazonie, který nejenže zjevně rád vajíčka natvrdo, avšak zároveň dokáže podivuhodné věci. Tu vůbec nejpodivuhodnější ale nedokázal režisér audiovizuálním způsobem sdělit. Ale dál – není proto divu, že toto stvoření zaujme každého, kdo se ocitne v jeho blízkosti, včetně agenta Stricklanda, ačkoliv každého z jiného důvodu. Jak s ním vůbec naložit?

A jak naložit s tím, že nápadně připomíná Gill-Mana, neboli Netvora z Černé laguny? Doteď se nedá úplně přesně rozklíčovat, jestli se jedná o úctyhodnou poctu nebo sprostou vykrádačku. Před několika rokama měl Breck Eisner režírovat remake tohoto úžasného počinu z roku 1954, ale nakonec se nekonal. I tam šlo o lásku, osamělost, strach z neznámého, … Jediný rozdíl spočíval v tom, že tam se příběh odehrával v pralese, zatímco tady jsme ve městě (ovšem nejedná se o Ebbing, přestože dvakrát cestou autem mineme tři billboardy). A taky jde o to, že tenkrát z toho žádná nominace na Oscara nebyla.

V tomto městě hlavní hrdinka bydlí vedle pána, který samozřejmě nemůže být úplně normální. Jejich příbytky se nacházejí přímo nad kinem, kam protéká voda, když s ní napustíte ne plnou vanu, ale rovnou plnou koupelnu. Zvláštní je, že tlak dveře neotevře, zato soused ano. A když tak učiní, z vodou naplněné koupelny o rozměrech cca 5x3x3 se vyvalí dohromady tak možná dvacet litrů. Dojde i na „mezirasový“ sex, což možná může mít skrytý podtext, ale jinak to je především tuctově-bizarní, nejen proto, že se do konce filmu neosvětlí, jestli náhodnou není Elisa těhotná, což by tedy byla teprve pecka.

Ten koncept jest zcela totožný, jako u většiny ostatních bijáků, kde se vyskytuje nějaká neobvyklá bytost (namátkou Starman, King Kong, Střihoruký Edward, …). Jedni ji chtějí zabít, druzí chránit. Ve Tváři vody se nacházíme někde v 60. letech minulého století, takže tu navíc nemůžou chybět zlotřilí Sověti, kteří mají možná ještě zcela jiné plány. Guillermo Del Toro je takovými tvory posedlý. Tvář vody určitě není žádný zázrak, nicméně pořád se nejedná až o takovou slátaninu (níže uvedenému navzdory), jako Faunův labyrint, kde můžeme vidět naprostého blbečka, který ač má oči na dlaních, dává si je neustále tam, kde se obvykle u lidí nacházejí oční důlky.

Režisér si snad ještě už žádného svého nedokázal pohlídat všechno to podstatné, co povyšuje dobrý film na skvělý film. Z tohoto nejvíce zaujmou jednak herecké výkony, přičemž nad všemi neční ani Sally Hawkins, ani Octavia Spencer (třebaže se jinak jedná o vynikající herečku, tuto její nominaci jsem tak docela nepochopil – kór když v její kategorii zastupuje Afroameričanky už Mary J. Blige), nýbrž Michael Shannon v roli materialistického záporáka Stricklanda (shoda jmen čistě náhodná), který není jen obvyklou karikaturou, nýbrž někým, kdo má padný důvod k tomu, aby vykonával špinavou práci, ale hlavně mu věříme, že by toho všeho byl doopravdy schopen.

Tvář vody má také výbornou atmosféru, vizuálně vypadá vytříbeně, a proto se na ni hezky kouká. Tak jako kupříkladu na La La Land, jenž shodou okolností připomene scénou z takřka samotného závěru. Jinak bohužel působí dojem, že scénář byl spíchnutý hodně narychlo a že do něj Vanessa Taylor a Guillermo Del Toro (jehož styl způsobuje, že scény, které mají ohromit, neohromují/yprakticky bezdůvodná nenadálá drsnost však nechybí) narvali – ať už vědomě nebo podvědomě – cokoliv, co viděli v nejen podobných počinech. Ve Tváři vody příliš nefunguje ani ten přístup, kdy v plně seriózních scénách najednou zazní nějaký vtípek. Ale pokud bezvýhradně zbožňujete pohádky, běžte se na toto dílo podívat.

FOTO: CinemArt