Už někdy okolo roku 1634 (plus mínus osm let) byli tulipány v Amsterodamu naprostou posedlostí. Někteří by kvůli nim zabíjeli i sami umírali. Svým majitelům totiž mohly pohádkově vydělat. V domě pana Cornelise Sandvoorta se však tímto šílenstvím příliš nezabývali. Jakožto „pepřový král“ zjevně v pokročilejším věku měl peněz dost, ale za sebou i nějaké to trauma, které ho připravilo o rodinu. Za manželku pojal krásnou a o poznání mladší Sophii, s níž se nějakou dobu marně pokoušel o potomka. Naopak služka Maria, která nám celý příběh vypráví, byla ve spokojeném vztahu s jedním rybářem.

Slova jako foťák nebo mobilní telefon tehdy ještě samozřejmě nikdo neznal, a tak, když jste chtěli být se svou milovanou zvěčněni, museli jste požádat malíře. Zakázku u Sandvoortových dostal Jan van Loos. A právě tady začaly všechny problémy. Umělec a paní Sophie se do sebe vášnivě zamilují. Svou lásku musí z jasných důvodů skrývat a rovněž musí být maximálně opatrní, což při té vášni dost dobře nejde. Chtělo by to vymyslet nějaký plán, který by jim umožnil společnou budoucnost. Na takový přijdou, ale ve finále stejně pořádně zamíchají kartami mimo jiné jeden nezodpovědný kamarád a jedna lehká děva.

Trailer toho o klíčové zápletce Tulipánové horečky zase tolik neprozrazuje. Jedna z těch souložících scén (z nichž některé jsou poměrně odvážné) toho už během expozice dost prozradí, i když se pak děj vyvíjí přeci jen trochu méně očekávaným směrem. V úvahu připadali dva režiséři. Jednak John Madden, který podle scénáře českého rodáka Toma Stopparda natočil už oscarové drama Zamilovaný Shakespeare a jednu z knih autorky Tulipánové horečky Deborah Moggach už pro stříbrné plátno adaptoval pod názvem Báječný hotel Marigold, z něhož se stal sleeper hit.

Nakonec Tulipánovou horečku přivedl na svět Justin Chadwick, jehož jméno se taky nabízelo, a to v souvislosti s vynikající Královou přízní. Už ve svých předchozích projektech ukázal, že umí mistrně rozvíjet vztahy mezi postavami a co se práce s herci týče, mnozí by se od něj mohli učit. Lhostejno, jestli vede osvědčené značky jako Alicii Vikander (tu kariéru by jí mohl v osmadvaceti kdekdo závidět), Christopha Waltze, Holliday Grainger, Dane DeHaana, Jacka O’Connella, Toma Hollandera (vtipný jakožto doktor Sorgh, dost možná vůbec první gynekolog), Judi Dench, Zacha Galifianakise (jenž by neměl svůj talent utápět v těch sprostých komediích) a Caru Delevingne (tady v hodně malé roli) či v podstatě příležitostného filmového herce Olivera Litonda a další z nízkorozpočtového skvostu The First Grader – všichni pokaždé podají výborné výkony.

Nutno ovšem doplnit o důležitou informaci, že v případě všech čtyř Chadwickových celovečeráků (tím posledním dosud nezmíněným jest na Oscara nominovaná biografie Mandela: Long Walk to Freedom) se mohl on i jeho herci spolehnout také na skvělý scénář, což u Tulipánové horečky tak docela neplatí. Máme tu vlastně nikoliv jedno, nýbrž hned dvě nedorozumění, která by se klidně mohla rozrůst až do napínavého dramatu shakespearovských rozměrů. Jenomže místo toho se stočí spíše někam k Červené knihovně, která je sice čtenářsky či v tomto případě divácky vděčná, ale vpravdě hluboký filmový zážitek sotva přinese.

Skoro až trestuhodně nevyužitá příležitost, ve které pak budeme svědky dalších pochybných skutečností, jevů a postupů. Předně postavy budou muset rozehrát ultrasložitou hru na dlouhou trať. Akoliv je fakt, že i tak panuje zvědavost, jak to dopadne, až/jestli se to provalí. Sice může být potěšující, že my jakožto diváci víme někdy více, než určité postavy, ale najdou se tu situace, kdy s tím zase není nakládáno nejlépe. Vrchol představuje ještě z jednoho důvodu scéna, kdy jedné z postav může pomoci akorát tulipán. Ze všech lidí, kteří vpadnou k ní do bytu, jí žádná nevěří. A místo toho, aby pro kytku šel někdo důvěryhodný s ní, pošlou jejího kamaráda-opilce, aby splnil tento mimořádně důležitý úkol.

Několikrát se dostaneme i na „market“, kde se s tulipány obchoduje. Bohužel značně chaoticky, takže nedává moc smysl, proč jsou tak strašně žádané. Holt to byla asi taková mánie, jako svého času céčka nebo pogy – všichni je museli mít a nikdo pořádně nevěděl proč. Jak přesně obchod fungoval, můžeme kvůli zmatečným dialogům víceméně taky pouze hádat. Z řemeslného hlediska se přitom rozhodně nejedná o špatně natočený film. Z tempa a rytmu vybočuje akorát opakování značící běžnou rutinu u Sandvoortových doma, a pak závěrečný dovětek „8 roků poté“. Protože mezitím se třeba v klášteře a v Indii mohly také odehrát zajímavé věci.

Tulipánová horečka si jistě i tak své diváky a divačky najde. V jednom je navíc úplně dokonalá. A nejde o nic jiného, než o mistrně zachycenou atmosféru, která přenese do doby 17. století, kdy už byl Amsterdam pulzujícím městěm. Je jedno, jestli se nacházíme uvnitř nebo venku, třebaže exteriéru si zase tolik neužijeme, což vede k myšlence, že by z Tulipánové horečky mohla být po několika úpravách vcelku líbivá divadelní hra. Film patří čistě z hlediska atmosféry k letošní špičce. Konkurovat z tohoto pohledu mu může tak akorát Mlčení.

FOTO: Forum Film