V průběhu věků měli nadřízení dobré důvody vysílat své podřízené na nejrůznější nebezpečné mise. Na první dobrou se vybavuje, že měli vypátrat vojáka, jehož bratři už ve válce padli, a dopravit ho domů (Zachraňte vojína Ryana). Nebo bylo rozkazem najít a „domluvit“ jistému plukovníkovi, kterému hráblo a vede válku proti všem (Apocalypse Now). To jsme byli ve 20. století. Teď se vrátíme ještě o tři století zpět do feudálního Japonska, kam byli vysláni otec Garupe a otec Rodriguez, aby našli otce Ferreiru, který se údajně zřekl víry. A to je teprve pořádná potíž!

Křesťanská víra je v Zemi vycházejícího Slunce (a samurajů) postavena mimo zákon, takže jsou její vyznavači mučeni nebo jinak nuceni k tomu, aby se jí vzdali. Oba věrozvěstové, možná v něčem opravdu nikoliv nepodobní Cyrilovi a Metodějovi (akorát v Mlčení neučí nikoho psát), budou muset čelit mnoha výzvám a zkouškám, týkajících se otázek víry – především jde o četná šlapání na svaté obrázky, nebo hledání – ať už toho bývalého učitele nebo té správné cesty ke všemu možnému, včetně pravdy. Ono není divu, že se začnou honit různé myšlenky, když se ocitnete ve světě, kde to vypadá, že se lidé hlásí ke křesťanství pouuze proto, že jim přijde cool, a ne kvůli tomu, že by chápali jeho skutečnou podstatu.

Největší starosti jim přidělává vypočítavý, mírně prospěchářký, lehce pomatený a vysmívající se chlapík Kičidžiro, který sice křesťanství asi taky úplně nepochopil, ale pochopil, co znamená pro otce Rodriguese. A to v jeho případě bohatě stačí. Andrew Garfield a Adam Driver očividně sdíleli Scorseseho nadšení pro tenhle projekt. Liam Neeson se objevuje pouze v úvodu, a pak si na tolik očekávanou konfrontaci padreho Ferreiry, jenž mimochodem skutečně existoval, a otce Rodriguese budeme muset počkat skoro celé dvě hodiny. Bohužel zdaleka nesplní očekávání. Do jisté míry za to může i fakt, že režisér začal v tu dobu už patrně trochu panikařit, aby mu zase nebylo vytýkáno, že má problém natočit biják pod dvě a půl hodiny.

Do té určité doby skvěle funguje ten psychologický podtext, kdy prožité skutečnosti zhruba po hodině filmu dopadnou na otce Rodriguese jako těžké břímě, které bude muset nést, a to společně s počínajícími pochybami, se skterými se bude muset potýkat (nikoli však až v takové té hardcore meditativně-spirituální podobě, jakou jsme mohli vidět v Posledním pokušení Krista). Mlčení hovoří o tématech, která jsou vlastně aktuální i v dnešní době – jestli je správné šířit víru nebo dodržovat zákon; že by se náboženství a víra neměly nikomu vnucovat; nebo že odhodlanost a zásadovost a nutnost zachovat si za všech okolností svou čest jsou zatraceně důležité vlastnosti.

Mlčení je projekt, který přinutí k zamyšlení i ateisty a agnostiky (mimo jiné i o tom, že náboženství a totalita v jistém smyslu nejsou nepodobné). Na rozdíl od Misie, která si myslí, že neotřelý námět snad ani nepotřebuje kvalitní scénář. A nebýt hudby Ennia Morriconeho, byla by to ještě větší bída. Mlčení se však ve finále promění vlatně v typický biják Martina Scorseseho. Tedy ne, že by se tu vyskytoval nejednoznačný hrdina, co se nepříkladně chová ke své partnerce, která se na něj proto vykašle, načež zůstane sám a mrzí ho to. To ne. Jedná se o to, že rovněž neobvyklý námět (japonské křesťany, neboli kirišitany, jsme tu snad fakticky ještě neměli) jest slibně rozvíjen, aby se později stočil tím méně zajímavým směrem a v závěru zanechal rozporuplné pocity. V dobrém slova smyslu oldschoolověji natočené Mlčení se ale může opřít o epické lokace a vpravdě úchvatnou, malo vídanou atmosféru (včetně té mlhy). Kdyby ne kvůli ničemu jinému, tak kvůli ní určitě stojí za zhlédnutí. Jenom je trochu zarážející, že zatímco některým režisérům stačí necelé dva roky, aby natočili pozoruhodný a vesměs působivý film, Martin Scorsese k tomu potřebuje čtvrt století.

FOTO: Bioscop