Píší se 50. léta 20. století. Troy Marxson má z předchozího vztahu čtyřiatřicetiletého syna Lyonse, který by se rád stál muzikantem a většinou se staví pouze tehdy, když něco potřebuje. Ze současného vztahu s Rose má syna Coreyho, jenž by se rád prosadil jako profesionální hráč amerického fotbalu. Jenže doba nepřeje „barevným“, takže otec požaduje, aby se mladší potomek vyučil řemeslu a na sport příliš nesázel. Tohle by mohl být první zdroj konfliktu. Po okolí často brouzdá Troyův bratr Gabe, jenž utrpěl ve válce těžké zranění hlavy, takže nahání pekelné psy, ale taky se údajně zná se svatým Petrem. Sám Troy, bývalý nadějný baseballový hráč, pracuje s kamarádem Bonem jako popelář a rád by se stal řidičem (to, že nemá řidičák, by se kdyžtak nějak vyřešilo). Rose by byla moc ráda, kdyby konečně postavil u domu plot, který jí slíbil. Všechno totiž není zalité Sluncem.

Film Ploty vzniknul podle divadelní hry Augusta Wilsona, ve které si zahráli jak Denzel Washington, tak Viola Davis, tak další herci a herečky, které uvidíme i v této adaptaci pro stříbrné plátno. Je zajímavé, že na Broadwayi se diváci smáli, protože toto dílo pojednává o seriózních tématech. Dialogy jsou napsané výtečně (jde se rovnou k věci) a někdy možná vyznívají trochu cynicky, nicméně více než tohle nutí k potěšujícímu úsměvu síla dané scény, pramenící v první řadě z naprosto vynikajících hereckých výkonů. Rozhodně si nemyslím, že by se u filmu Ploty někdo měl usmívat proto, že mu to, co se ve scéně odehrává, připadá vtipné (viz kupříkladu v té, kdy se syn otce ptá, proč ho nikdy neměl rád). Tedy, dvě drobné výjimky z úvodní dvacetiminutovky by se možná našly.

Sice se tu najdou pasáže, kdy film nezapře, že vzniknul podle divadelní hry, ale režírující Denzel Washington Ploty jinak podal opravdu hodně filmově (tak jako třeba Quentin Tarantino svých Osm hrozných, které se většinově taky odehrávají na jednom místě, a brzy by měla být hotová jejich přeměna pro divadelní prkna). Srovnáme-li Ploty s příklady, které jsme si přiblížili v nedávné době a které také řeší rodinu a rodinné vztahy, tak jsou určitě mnohem vhodnější pro stříbrné plátno (a tím pádem i líbivější), než binec zvaný Kdo se bojí Virginie Woolfové? či Smrt obchodního cestujícího, jejíž některé části uvádí Klient.

Tohle je třetí režijní počin Denzela Washingtona. Prvotinou byl Příběh Antwona Fishera, následovaný dramatem The Great Debaters, přičemž i v Plotech se dost řeší rasová otázka (nedá se ale tvrdit, že by černochům stranil a ve všem je ukazoval v tom nejlepším světle, tedy jako oběti nadvlády bělochů) a režisér se coby představitel jedné z významných rolí v závěru „uklidí“. snad i proto, aby se mohl lépe soustředit na práci za kamerou. V každém případě vztahy mezi postavami a jejich vývoj, tedy klíčovou esenci každého dobrého dramatu, učinil pozoruhodnými hned od samotného začátku. Ostatně původní materiál i scénář Augusta Wilsona měl možnost studovat několik roků.

Úvodních dvacet minut se nese ve znamení zběsilé konverzačky, kdy neustále někdo mluví a dá docela zabrat udržet pozornost. I proto, že přitom nedochází k žádným výraznějším skokům v čase (k tomu nejvýraznějšímu, čítajícímu šest roků, dojde až v samotném závěru celého počinu). Příběhy, které Troy vypráví, můžeme jenom poslouchat. Ne snad kvůli tomu, že by se film prodražil, ale i vzhledem k té divadelní předloze to asi málokoho překvapí. Na rozdíl od některých jiných snímků, tomuto by jistě neprospělo, kdybychom kupříkladu setkání s Lyonsovou matkou viděli přímo v obraze. Zvolený koncept jest rozhodně vítanější, realističtější, smysluplnější a osobnější.

Teprve po dvaceti minutách se tempo zpomalí, ale to neznamená, že by děj přestal být zajímavý. Až po 70 minutách od začátku ovšem dojde k jednomu vskutku nečekanému twistu, se kterým se zároveň rázně, ale přesto uvěřitelně promění charakter jedné z klíčových postav, takže na ni začneme nahlížet docela jinak. A stejně tak ostatní postavy. Vyvstanou tedy další otázky, témata a debaty o tom, co je správné, co je špatné a co by se mělo a nemělo dělat. Tady znovu velká pochvala hercům a herečkám (pochopitelně v čele s Denzelem Washingtonem a Violou Davis), že ty zpovědi, výhružky a potřeby nepůsobí nijak falešně a uměle. To se totiž v hollywoodských projektech, ať už jsou natočeny podle čehokoliv, stává celkem často.

Ploty jsou hodně kvalitním komorním/intimním dramatem s výbornou atmosférou a je jedině dobře, že byly na DVD a Blu-ray discích uvedeny i u nás a vlastně i že získaly toho Oscara. Navíc je pravděpodobné, že druhé zhlédnutí může být ještě o malinko působivější, neboť při tom prvním můžeme přehlédnout relativně podstatné drobnosti. Nic to však nezmění na dojmu, že některé scény a okamžiky naopak mohly být vyvedeny nezapomenutelnějším způsobem. Dost možná by k tomu klidně stačilo jenom postavit kameru na jiné místo či o něco prodloužit záběr. V každém případě interakce s diváky funguje velice dobře i tak a rozhodně se výborně pracuje se subjektivními pocity. A co ten plot? Ten má symbolický či spíše alegorický význam. Jaký konkrétně? To určitě snadno rozpoznáte, což lze brát jako další plus.

FOTO: cinema.de