Je únor roku 1850. Na ostrov Nantucket právě přijíždí spisovatel Herman Melville, aby vyzpovídal Thomase Nickersona – námořníka, který před třiceti lety přežil potopení velrybářské lodi Essex. Ne, nenarazila na ledovec! O její zničení se postarala obří bílá velryba, která jako by se mstila za ostatní svého druhu, neboť velrybí tuk byl tehdy nesmírně cennou surovinou, tak jako později nafta. Námořník „překvapivě“ nejprve odmítne cokoliv vyprávět, ale i na přímluvu své manželky souhlasí. A neopomene (trochu mylně) podotknout, že tohle je ze všeho nejvíce příběh kapitána George Pollarda a jeho prvního důstojníka Owena Chase.

Ten doufá, že jakožto zkušený mořeplavec a velrybobijec dostane konečně příležitost kapitánovat. Jenže situace se tedy vyvine poněkud jinak. Přesto musí doma nechat těhotnou manželku (což může ledacos naznačovat) a plavit se pod nezkušeným Pollardem, jenž evidentně nezřídka činí nedobrá rozhodnutí, kvůli čemuž si sám podrývá autoritu u posádky. Teoreticky se dal celý příběh postavit na rivalitě mezi těmito dvěma postavami, tak jako tomu bylo v případě předchozí howardovsko-hemsworthské spolupráce.

Jenže místo toho je vše orámováno onou vyprávěcí strukturou, přičemž Melvillem zpovídaný člověk zmiňuje i věci, u kterých tehdy očividně nebyl. Jasně, stejný nedostatek doprovází i Titanic nebo Hobita, ale u nich se po celou dobu děje něco zajímavého, což pro V srdci moře neplatí. I z toho důvodu, že většinu (pod)zápletek, které uvádí, jsme mohli vidět už jinde a lépe. Hrdiny unášené širým mořem jsme spatřili už ve filmech Pí a jeho život nebo třeba Nezlomný. A bouře nás zastihla v dramatu Master & Commander, nejen podle mého názoru jednom z vůbec nejlepších bijáků, které se z větší části odehrávají mimo pevninu.

Celkový dojem ze V srdci moře výrazně napravuje až závěrečná cca dvacetiminutovka, kdy se změní tempo, konečně doceníme pevninské kulisy a začne nám vznikat napětí, přičemž jako bonus se dočkáme několika naprosto fenomenálních záběrů, a také dojde na emotivní momenty, které souvisejí se zdánlivými samozřejmostmi. Do centra dění se tedy dostávají čest, důstojnost, posedlost, touha, respekt, váha daného slova a umění odpouštět. Ron Howard navíc stále patří k těm tvůrcům, kteří dokážou dojmout, aniž by při tom sklouzávali k nějakému lacinému patosu.

V srdci moře není žádný vyloženě objevný film, o kterém by se všeobecně hovořilo v superlativech ještě za několik let, resp. možná už příští rok. Vlastně by se na jednu stranu dalo - možná trochu paradoxně - napsat, že ač obsahuje některé velmi dobré věci, tak kdyby nikdy nevzniknul, skoro nic by se nestalo. O to více překvapuje načasování jeho uvedení do kin, neboť přelom kalendářního roku jest tradičně vymezen hlavně těm titulům, které si dělají zálusk na ocenění nejprestižnější. A v následujících týdnech nepochybně uvidíme několik takových (viz kupříkladu Most špionů), které k jejich získání mají díky svým nezpochybnitelným kvalitám větší šance.

FOTO: Warner Bros.