Olympionik, voják, trosečník a válečný zajatec Louis Zamperini toho za sedmadevadesát let stihl opravdu hodně. Bohužel kromě premiéry filmu Nezlomný (o čtyři měsíce), který líčí jeho předválečné a válečné osudy. To příští týden šestadevadesátiletý Miroslav Zikmund „svůj“ dokument naštěstí stihnul. Oba pánové však mají jinak společného akorát to, že se hodně nacestovali, byť v případě rodáka ze státu New York nešlo o dobrovolnou aktivitu. „If I can take it, I can make it.“ Motto, které mu neustále podsouval jeho bratr, kvůli němuž de facto začal s kariérou běžce, přičemž by se asi nikdo nedivil, kdyby se Louis Zamperini stal do jisté značné míry pro Winstona Grooma předlohou při tvorbě Forresta Gumpa.

Závodil i na letních olympijských hrách v Berlíně, kde svým výkonem upoutal pozornost samotného Hitlera, který prý potom trval na osobním setkání. Jaká obrovská škoda, že byl tento moment ve filmu zcela ignorován a opomenut. Možná, že byl vystřižen dodatečně, aby byl hlavní hrdina prezentován v tom nejlepším světle. Tedy skutečně jako hrdina. Bez jakýchkoliv kontroverzních setkání a skutků. Ty jsou v Nezlomném přisuzovány pouze mladické, resp. přímo dětské nerozvážnosti. Nicméně scenáristy (bratry Coeny doplňují Richard LaGravenese a William Nicholson) zajímá především jeho téměř padesát dní trvající pobyt na záchranném člunu, který sdílel se dvěma kamarády-spolubojovníky, a pak samozřejmě věznění v japonském zajateckém táboře, které mu znepříjemňoval dozorce Watanabe (hraje jinak rockový muzikant Miyavi).

Spolupráce Angeliny Jolie s bratry Coenovými byla ještě překvapivější a nepravděpodobnější, než když se do společného díla pustili sourozenci Wachowští s Tomem Tykwerem. Trumfnout by ji mohl asi jenom film, který by podle scénáře Quentina Tarantina režíroval James Cameron. Ovšem to je sci-fi už samo o sobě. Čili se jedná o záležitost zhruba stejně reálnou, jako že Zdeněk Svěrák napíše biják pro Tomáše Vorla. Nejen vynikající kamera Rogera Deakinse, jenž opět přichází s několika nádhernými obrázky, v nepatrných náznacích a maličkostech připomene tvorbu režisérů westernového dramatu Opravdová kuráž. Ale klidně bych se vsadil o nemalou částku, že v některých scénách Angelině dost usnadnili práci. Třeba právě hned v té úvodní, ve které sledujeme leteckou bitvu. Sestříhanou krásně a přehledně, jako podle nějakého návodu.

Vůbec střihová skladba je na počátku filmu velice silnou zbraní pro udržení napětí, jelikož nám tu vyvstanou zhruba tři malé cliffhangery, tedy že v ten nejdramatičtější moment se přesuneme jinam, abychom se k němu mohli za několik minut znovu vrátit. Je vlastně docela škoda, že tomu tak nebylo po celý film, jehož koncept může se mnohým zdát poněkud nešťastný – copak Louis Zamperini po druhé světové válce už nic zajímavého nezažil? Tedy kromě pocty nést olympijskou pochodeň v Naganu, čili nedaleko místa, kde byl vězněn. Přímo poválečná léta jsou shrnuta do jednoho jediného titulku na konci, přitom právě ona by bývala mohla ukázat skutečné herecké schopnosti Jacka O’Connella, představitele hlavní role.

Herecké výkony tedy rozhodně nebudou tím, co diváky na Nezlomném nejvíce zaujme. Režírující Angelina Jolie se ale nemá, za co stydět. Vždyť do režie celovečerního filmu se pustili i jiní slavní herci a slavné herečky, přičemž kolikrát pohořeli i na projektech o poznání méně ambiciózních. Manželka Brada Pitta nejlépe zvládla onu pasáž na záchranném člunu, která místy až nechá vzpomenout na vynikající drama Kon-Tiki. Jako by si při manévrování na malém prostoru byla mnohem jistější a více si věřila. Takový horor nebo thriller v jejím podání, jehož děj by se odehrával třeba na malém opuštěném ostrově nebo na nějaké lodi, by úplně klidně mohl být velice zajímavou podívanou.

Za její druhý větší režijní prohřešek by se dala označit skutečnost, že neví, kdy říct „cut“, neboli „stop“. Některé scény, jako třeba ta, ve které, spoluvězni mlátí Louise pěstí do obličeje, jsou zbytečně popisné či rozvleklé a/nebo natahované. Kratší rozhodně mohl být také moment, kdy hlavní hrdina majestátně zvedne nad hlavu fošnu, aby ukázal nezdolnost amerického ducha před japonským nepřítelem. Ačkoliv premisa filmu praví, že nikdo by nikdy neměl nic zabalit, tudíž lze tento moment zasadit do širších souvislostí. Jde tedy víceméně o to, že každý by měl sdílet onu nezlomnou, inspirující filozofii Louise Zamperiniho.

Znovu tedy nezbývá, než vyjádřit mrzutost nad tím, že finální scénou filmu je návrat domů na americkou půdu. Přitom, jak ukazuje třeba film Big Eyes, který byl u nás do kin uveden ve stejný den jako Nezlomný, i poválečné dekády byly za Atlantským oceánem velice pozoruhodným obdobím a pokračovat ve sledování osudů tohoto člověka by jistě bylo nadále poutavé. Se zkušenějším režisérem s největší pravděpodobností ještě poutavější. Snad kdyby se býval tohoto postu chopil takový Steven Spielberg, jenž dokáže na plátno přenést válku jako nikdo jiný, mohlo se zrodit další klasické dílo světové kinematografie.

Nezlomný v této své podobě vzdává holt člověku, na jehož výjimečné zážitky by většina populace zřejmě ani nikdy nepomyslela. Kdo by uvěřil, že je možné přežít bezmála padesát dní na otevřeném moři. Kdo by ustál bití japonských dozorců, kteří si na vás zasednou a chtějí vás zlomit nejen proto, že jste americký občan (a tudíž nepřítel Japonska), ale zároveň také olympijský atlet. Louis Zamperini si tímto opravdu prošel, ovšem podobné scény jsme mohli vidět i v některých jiných dílech, i když určitě ne takhle najednou, pospolitě. Šlo o počiny jak fiktivní, tak biografické. Některé byly výborné, jiné se povedly méně. A námětem neobyčejný Nezlomný patří ve výsledku do skupinky víceméně standardně kvalitně zpracovaných filmů svého žánru.

FOTO: CinemArt