Před rokem oficiálně skončila první světová válka. Joshua Connor se na severozápadě australského státu Victoria nadále věnuje své práci. Pomocí speciálního náčiní nachází, podobně jako Cable Hogue, vodu tam, kde nebyla – dalo by se říci. Následně vykope studnu a má z toho radost. Doma už to však tak úsměvné není. V neslavné bitvě o Gallipoli totiž zahynuli všichni tři jeho synové. Manželka se s tím ani čtyři roky poté nedokáže vyrovnat, takže jednou ráno učiní velice radikální rozhodnutí. Rozhodnutí, které přiměje hlavní postavu vydat se do Turecka na místo oné bitvy, pokusit se tam najít tři pověstné jehly v kupce sena a přivést je domů, jak slíbil.

Pochopitelně se neobejde bez pomoci, ovšem nenajde ji ani tak u Angličanů, jako u Turků (a svých pocitů, jaké mají snad jen hledači vody). Jmenovitě u pana Hasana (přesvědčivý Yilmaz Erdogan), který se masakru na místě zvaném Osamělá borovice také aktivně zúčastnil. A kdo ví, možná to byl právě on, kdo chlapce zabil. V jistém smyslu by mohli pomoci i pohledná majitelka hotelu Ayshe, která na poloostrově Gallipoli ztratila manžela a nyní se o ni uchází, resp. se jí přímo neomaleně vnucuje jeho bratr. A nápomocen by mohl být i její zprvu voprsklý synek, se kterým se hlavní hrdina skamarádí.

Nutno dodat, že vývoj tohoto jejich vztahu se Russellu Crowovi podařilo vykreslit nejvěrohodněji. S ostaními aspekty už to tak slavné není. Možná by se dalo směle tvrdit, že nikdy nebude tak dobrý režisér, jako herec, ačkoliv nemůže být pochyb o tom, že už jsme viděli spousty nepovedenějších prvotin. Tady mu navíc vůbec nepomohli scenáristé. Patrně kvůli velkému nadšení pro tento projekt si nevšimnul, že některé momenty jsou lehce bizarní a že vedlejší romatická linie se sexy Olgou Kurylenko zavání patosem a není zcela potřebná. Velká škoda, že k Cestě naděje nepřizval zkušenější a kvalitnější scenáristy, protože takoví by s ním vzhledem k respektu, jakému se ve světě filmu těší, určitě rádi spolupracovali.

Ve filmu Zachraňte vojína Ryana se skupina vojáků pod vedením kapitána Millera vydává do nejbrutálnějšího válečného pekla, aby přivedla jednoho jediného člověka, což jsem – přiznávám – nikdy tak docela nechápal (přestože padli všichni jeho bratři), když byli jinak ve druhé světové válce denně zabíjeny v podstatě (deseti)tisíce mužů. Joshua si vlastně vytyčil podobnou misi, jelikož na Gallipoli padlo dohromady dost přes 100 000 lidí. A jak hlavní hrdina pozná, oblast stále není bezpečná. Na rozdíl od Stevena Spielberga, Russell Crowe nám válku jen nastíní. A ne zrovna přesvědčivě, jelikož vygraduje momentem asi stejně uvěřitelným, jakože Chappie získá Oscara za Nejlepší film.

Proto by možná nebylo od věci podívat se na drama Gallipoli od Petera Weira s Melem Gibsonem a Markem Lee v hlavních rolích (klidně i když jste jej už viděli), které bitvu přibližuje ze specifičtějšího úhlu pohledu, ale velmi působivě, třebaže se na bojiště podíváme až v závěrečné třetině. Peter Weir přitom patří k těm vynikajícím režisérům, od kterých se Russell Crowe mohl přiučit ledasčemu užitečnému, neboť spolupracovali na vynikajícím počinu s názvem Master & Commander. Cesta naděje ale poměrně zřetelně ukazuje, že teorie je jedna věc a praxe je věc druhá.

Cesta naděje zanechává dosti rozporuplné pocity. Ono režírovat film a zároveň v něm hrát hlavní roli je nejen podle mého názoru nesmírně obtížná záležitost. Ačkoliv kupříkladu v předchozím odstavci zmíněný Mel Gibson to zvládá skvěle. Russell Crowe jako by se v některých scénách bál, aby to – lidově řečeno – nezvoral. V těch, které měly být nejemotivnější, naopak jako by si byl až příliš jistý silou samotného příběhu, který se částečně zakládá na skutečné události. Jenže tyhle scény prostě nefungují. Možná i z toho důvodu, že v nich absentuje (sugestivní) hudba. 

FOTO: Bontonfilm